Zdál se mi sen - tentokráte poněkud akčnější

Inu, znáte to. Tak si tak hezky spíte a zdá se vám sen. Pak se vzbudíte, otřepete, podíváte se na hodinky a když zjistíte, že si musíte pěkně pohnout, abyste to zase všechno stihli, sen nadobro a navždy zapomenete. Naštěstí jsou rána, kdy se do školy nebo do práce spěchat nemusí a jednoho takového jsem využil, abych zapsal, co se mi předešlou noc zdálo. Předem upozorňuji, že mi nešlo o žádné umělecké zachycení snu. Spíš jsem se, k čertu, snažil, abych si vzpomněl na všechny ty nesmysly, které se mi ještě před chvílí hnali hlavou. Takže pokud máte dostatek trpělivosti, čtěte dále. Pokud ne, tak na to radši zapomeňte. Vážně. O nic nejde. Já opravdu nemůžu za to, co se mi zdá. Raději to nečtěte. Je to ptákovina. Varuji vás!

Procházel jsem se po navzájem spojených velkých létajících plochách. Tyto desky byly z kamene a stály na nich domy, rostly na nich parky a nacházela se tam různá sportovní zařízení, jako fotbalová hřiště a tenisové kurty. Bydleli tam lidé. Jako například i mí kamarádi, jako Jirka, Ríša, Katka, Růženka a ještě mnozí další. Žil jsem tam i já. Chodili tam turisté. Zrovna jedna Američanka si tam kopala s balonem, a to schválně tak, že překopávala plot ohraničující hřiště. Za plotem už zbývalo jen pár metrů země a pak dolů zela díra do nebes, za dírou pak plula vzduchem další deska. Nedávno zrovna vysekali zeleň za plotem, takže když Američanka balón překopla přes plot, tak ho tam nic nemohlo dobře zastavit a nebezpečně se přiblížil k okraji, kde se naštěstí zastavil. Američanka neštěstím zvýskla a hned se mně ptala, co má dělat, aby balón získala zpět. Neměla hos tam kopat, řekl jsem si pro sebe, ale pak jsem ji poradil, ať plot přeleze, což také udělala a balón si přinesla. Byla divná. Pak se totiž zase začala snažit překopnout balón přes plot, což se jí také povedlo, takže zase přelézala plot. Kráva jedna, o co jí jde? Raději jsem odešel. Naproti hřiště stála řada domků, jeden těsně vedle druhého. V jednom z nich bydlela Katka a tam jsem zamířil a šel k ní. Pak přišel i Ríša a Jirka a byli jsme tam spolu. Hoj, dobře nám bylo! Pozdě v noci jsem se vrátil domů. Za pár dní jsme se sešli před Katčiným domem znovu, my tři a ještě i další, že opět půjdeme ke Katce. Vyšli jsme do prvního patra a chtěli jsme vejít do vnitřních částí, když tu jsem zjistil (zřejmě svým vnitřním zrakem), že v bytě někdo je. Někdo, kdo tam číhá, aby nás zabil. A nebyl to jen jeden člověk, bylo jich více. Upozornil jsem na to své kamarády, aby v žádném případě nechodili dovnitř. Katčin dům byl tak trochu malý palác. Všude plno chodeb, schodišť a místností. A jak tam bylo několik chodeb hlavních, tak tam existovalo i vícero různých chodeb vedlejších, rovněž větrací šachty a vzduchové trubice ( tj. zde se posílaly předměty, jenž se zde pohybovaly, vlastně létaly, pomocí stlačeného vzduchu; pro lidi nebyly určeny, posílaly se jimi například dopisy a velké balíky; vzduchové trubice vedly horizontálně i vertikálně). Vydal jsem se do tohoto pro neznalého bludiště a dostal jsem se do vnitřního bytu. Vyskočil jsem z vertikálně vedoucí vzduchové trubice do místnosti. Za chvíli z trubice vyskočil i Ríša. Prohledali jsme místnost a našli jsme tam schované tři vrahy, kteří nás chtěli zabít. Jeden z nich byl Vláďa Kocour, další dva si až tak moc nepamatuji, ale řekněme, že to byl Petr Vláčil a Martin Peřina. Tak jsme je s Ríšou přepadli a díky naším bojovým uměním je přemohli, takže leželi omráčení na zemi. Jak Jirka a Katka slyšeli ten rámus, tak otevřeli hlavní dveře a přišli k nám, aby viděli tu spoušť i přemožené zločince. Bylo mi jasné, že musíme prchnout. Opustili jsme tedy dům a utíkali jsme odtud, co se dalo. Vešli jsme do časoprostorové brány a cestovali jsme tisíce let dopředu časem. Předtím jsme na nebezpečí upozornili i ostatní kamarády, takže jsme do budoucnosti cestovali celá naše banda, a když jsme tam přicestovali, tak jsme se spojili s ostatními členy našeho klanu, kteří do budoucnosti došli přirozenou cestou. Účel této naší cesty bylo zmást nepřítele, najít v budoucnosti tři vrahy ( lidé žijí velmi dlouho, ne?), získat od nich důležité informace a zlikvidovat je. Ihned jsem zaměřil polohu oněch tří vrahů (opět vnitřním zrakem?) a hned jsme se k nim vydali. Nacházeli se všichni pohromadě v jednom úřadě. Narazili jsme na dva z nich, na Martina Peřinu a Petra Vláčila. Po krátké bitce jsme je přemohli, svázali a mí kamarádi je odnesli pryč. Já jsem se vydal po třetím, po Kocourovi a za chvíli jsem ho našel. Usmál se na mě tím svým pitomým úsměvem. Protože už jsme dva zajatce měli, tak jsem ho zastřelil. Všude tam pobíhalo plno zmatených lidí. Rychle jsem odtamtud zmizel než přijdou policajti nebo jiná havěť! Bohužel mě tam vidělo příliš mnoho lidí. Proto jsem se rozhodl, že změním pomocí kouzel svou podobu, a to radikálně. Proměnil jsem se na mohutnou a vysokou dívku s velmi dlouhýma nohama. Má tvář byla okrouhlá, vlasy jsem měla hnědé a nakrátko ostříhané. Zkrátka kočka. Vydala jsem se na místo, kde jsme věznili naše dva zajatce. Bylo to v nedávno zatopené pískovně (také díky nám), vedle hladiny vody vedly kolejnice, na kterých se pohyboval jeřáb. Všude se pohybovali dělníci, ve skutečnosti maskovaní příslušníci našeho klanu a ti dva zajatci stáli po krk ve vodě. Začala jsem je vyslýchat, ale nechtěli mi nic říct. Chtěla jsem vědět, jaké mafie jsou členy a kde je jejich sídlo. Rovněž to, proč nás chtěli zabít. Neřekli nic. Tak jsem vzala ocelové sploštělé koule s rovinným vrchem a spodkem, po jejichž obvodu se spirálovitě táhlo ostří. Tyto předměty jsem roztočila a naházela do vody, až se jich tam točila velká spousta. Zajatci se jim ani příliš nevyhýbali, naopak je vyhledávali a nechávali se jimi řezat. Zatraceně, chtěli zhebnout příliš rychle. Užila jsem svých psychických schopností, abych to z nich dostala přímo, ale nic v nich nebylo! Někdo jim asi dálkově vymazal paměť o těchto věcech. Viděla jsem, že žádné informace zde nezískám, tak, když oba dva vycházeli z vody, jsem je zastřelila. Vrátila jsem se do domu náležejícímu našemu příbuzenskému klanu, kde se ubytovali všichni mí přátelé a tedy i já. Mí kamarádi věděli o mé proměně a tak jsem je tam nepřekvapila. V tom domě (mimochodem, byl to velký dům, mnohem větší než Katčin, ale rozhodně nebyl tak zajímavý a členitý) vedla jedna paní (rovněž z našeho klanu) výtvarnou školu, do které se některé mé kamarádky přihlásily a chodily tam. Jelikož bylo ráno, tak byl čas jít do školy (i když jsme byli takovými zabijáky, pořád jsme museli chodit do školy). A zde nastal problém. Do čeho se mám obléct? Neměla jsem žádné pěkné šaty, pochopitelně, když jsem byla ženou jen po tak krátkou dobu. Navlékla jsem na sebe tedy přiléhavé bílé elasťáky s červenými puntíky a na to bílou splývavou sukni z lehké látky s černými vzory a ještě jakousi košili. Vypadalo to katastrofálně a já jsem se cítila jako strašidlo. Navíc se ty elasťáky na některých místech páraly a zely v nich díry. Do háje, takhle tam jít nemůžu, vždyť vypadám jako uklízečka! I když na mě už čekali v autě, že už půjdou a Jirka na mně troubil za volantem, ať už jdu, tak jsem jim řekla, ať na mně ještě počkají a šla jsem do domu a začala jsem se hrabat v šatníku a zkoušet to a ono, ale nic mi nijak nesedělo. Radila jsem se i s jednou holkou, která zrovna zůstala doma, kde je zde nějaký další šatník a tak mi ukázala nějaké další, ale příliš mi to nepomohlo. Jak jsem tak zkoušela všechno možné, tak přišel Jirka a řekl, že oni už jedou, že na mě nemůžou čekat. Dobře, řekla jsem mu, jeďte, já se tam pak nějak dopravím. Ale protože jsem pořád nemohla najít to pravé, tak jako obvykle, když jsem v nesnázích jsem se obrátila ke kouzlům a vyčarovala jsem si několik modelů (hned na sobě – bylo to velmi pohodlné), až jsem zůstala u hnědavého kostýmku (ten mi šel k vlasům) a u sukně ke kolenům stejné barvy. Ještě moment – zkrátila jsem sukni na minisukni – teď to bylo dokonalé, konečně jsem mohla jít. Vyšla jsem před dům, auto s děckami tam už nestálo. Přemýšlela jsem, kam teď, kde je ta škola, když z okolních uliček pomalým krokem vyšla spousta chlapů, na první pohled mafiánů. No, nemají to ženy lehké. Co mi nohy stačily jsem se rozběhla jediným volným směrem a mafiáni za mnou.Vzdálenost mezi mnou a jimi zůstávala po dlouhou dobu stejná. Jak ně vystopovali? Zřejmě zachytili mou psychickou stopu, když jsme na onom úřadě zajali Vláčila s Peřinou a já zastřelil Kocoura. Utíkali jsme a nedohonili by mne, kdyby se najednou jiní z mafiánského klanu neobjevili proti mně. Došlo ke střetnutí. Boj probíhal nablízko, tedy na pěsti, kopy a podobně. Bojovalo jich proti mně mnoho, ale byli to jen řadoví bojovníci. Většinu jsem vyřídila jediným úderem. Bitka to byla velká a strašná, ale nakonec jsem je všechny vyřídila. Ani jsem si nevydechla a prchala jsem dál, protože mi bylo jasné, že za chvíli se zde objeví další. Dostala jsem nápad. Schovám se ve výtvarné škole v našem domě. Ochranná aura umění zakryje mou psychickou stopu a mafiáni mě nenajdou. Má to ovšem jeden háček – nemohu je k ochraně přinutit silou – pak by se ochranná aura rozpadla a k ničemu by to nebylo. Zašla jsem tedy do výtvarné školy (mé šaty nebyly zničené bojem – byly přece vytvořeny kouzlem) a požádala jsem o přijetí. Paní učitelka mi sdělila, že abych byla přijata, ať si doma nejdřív nacvičím nápěv podle not, které mi dala. Poté, až jí ho zazpívám, tak budu moci namalovat nějaký obrázek, který jí ukážu – pak spolu rozhodnem, zda se hodím spíše pro malování nebo pro zpěv. Škola tedy nebyla jen výtvarnou, ale též hudební, zkrátka uměleckou. Dobře odpověděla jsem jí, ale v duchu jsem věděla, že z toho nic nebude – tolik času nemám. Vyběhla jsem z našeho domu a utíkala jsem pryč. Dosti daleko jsem vešla do baru. Doufala jsem, že mě nenajdou a že jsem v bezpečí. Nebylo tomu tak. Vyčenichali mě i tady. Vyběhla jsem rychle do 1. patra a přes záchod a záchodové okénko jsem skočila na druhou stranu na terasu (ta s barem nebyla nijak spojená) a z terasy do chladného zastíněného dvorku mezi domy. Na chvíli jsem je setřásla. Proběhla jsem starým domem na ulici a nastala další honička. Ještěže jsem taková dlouhonohá. Většina z mafiánského gangu mi nestačila, takže jsem nikdy nebojovala s výraznější přesilou. Pokud mě někdo přece jen dohnal či mi zákeřně zkřížil cestu tak jsem ho několika málo údery vyřídila a prchala jsem dál. Ta honička trvala velmi dlouho ale já necítila únavu. Už ani nevím, kudy jsem to všude prchala a jak dlouho to vlastně trvalo. Nakonec se únava přece jen dostavila, i když jsem jí necítila. Běžela jsem do mírného kopce po železničním náspu a mí pronásledovatelé za mnou. Jak jsem se ohlížela, tak jsem viděla, že se přibližují. Mé nohy byly poraněné a poškrábané a neutíkaly už tak rychle jako předtím. Když už byli mí pronásledovatelé velmi blízko, tak jsem seběhla z náspu na prázdné parkoviště pod ním a připravila jsem se na fyzickou konfrontaci. Na poslední chvíli jsem zakouzlila kouzlo a stala se téměř neviditelnou. Mí protivníci mě předběhli asi o 15 – 20 metrů a zastavili se. Uvědomili si, že mě ztratili. V duchu jsem se smála, rozhodnuta v klidu odejít. Tu se otočili a čtyři z nich měli na očích speciální obdélníkové černé mřížkované brýle, pomocí nichž viděli neviditelné, tedy i mně. Věděla jsem, že nemám mnoho času. Za chvíli budou střílet. Vystřelila jsem tedy jako první čtyři menší rakety, každou z nich zamířenou na jednoho s brýlemi. Čtyři výbuchy a já byla opět neviděnou. Po čtyřech mafiánech nezbylo nic. Zbytek jsem postřílela kulometem. Je to div, že mafiáni po mně nestříleli předtím. Možná mě chtěli živou, jako jsme my chtěli živého Martina P. a Petra V. Vešla jsem do malého temného obchodíku u parkoviště. Skryla jsem se tam v malé kruhové kabince na rohu chodby a odpočinula si (pořád jsem byla neviditelnou, ale na to se nedalo spoléhat), to je načerpala nových sil z mých magických zásob. V té kabince se mi odkryly proudy nevědomí a já jsem spatřila cíl mého útěku: byla to základna mafiánů, kam nevědomky mířily mé kroky. A vchod do oné základny se nacházel právě v tomto obchůdku. Ihned jsem k němu vyrazila a proběhla jím. Jak jsem se objevila v široké chodbě, tak lidé přede mnou začali prchat. Jednalo se o lidi v bílých pláštích, pravděpodobně mafiánské výzkumníky. O ty mi nešlo, já chtěla dostat mafiánského bossa. Jak tak výskající lidé ode mne o kus utekli, tak se za nimi od stropu začala spouštět mléčně zářivá a matně svítící průsvitná stěna. Rychle jsem se rozběhla a proběhla jsem pod stěnou. O kus dále přede mnou začala padat další a další, jak se vědci tam vepředu mě snažili uzavřít. Velkou rychlostí jsem pádila dopředu, podbíhajíc jednu stěnu pod druhou a rozrážejíc vřeštící lidi. Poslední stěnu jsem ovšem podběhnout nestačila a byla jsem uvězněna. Před onou stěnou ječeli hrůzou lidé v bílých pláštích, kteří také nestačili podběhnout. Jak jsem se blížila, tak někdo z nich stěnu otevřel a opláštěný lid chtěl zběsile prchnout kupředu, ovšem strop se po malých schodcích snižoval dolů až mezi ním a podlahou zůstala škvíra, kterou se dalo ledva proplazit. Vědci a vědátorky nechtěli dál. Vycítila jsem proč. Ten strop se dal ovládat zdálky, aby se ještě snížil a rozmačkal každého, kdo pod ním bude lézt. Proto nikam nešli a jen zběsile pobíhali okolo. Vrhla jsem se kupředu a rychle se podplazila pod stropem. Nerozmačkal mě. Na druhé straně se chodba ještě mnohem více rozšiřovala a zvyšovala. V jejím sporém osvětlení jsem zahlédla proti sobě pomalu létat velké těžkopádné bílé rakety. Bylo jich velmi mnoho. Vzlétla jsem pomocí kouzel a vyrazila kupředu. Velké rakety jsem sestřelovala svými malými a vyhýbala jsem před nimi ze všech sil. Tak jsem proletěla onou chodbou a počet mých raketek klesl ze 70 na 25. Chodba končila komplexem místností, kde už na mě čekali mafiáni rovněž vyzbrojeni raketkami. Započala divoká přestřelka plná výbuchů. Pomalu jsem je likvidovala a postupovala kupředu. Z místnosti jsem vylétla na nádraží. Mafiáni s raketkami číhali i zde. Těch mafiánů bylo docela málo, ale o to byli tvrdší. Létala jsem tam všude možně, kryla jsem se projíždějícími vlaky a sestřelovala jednoho mafiána po druhém. Šlo to tuze. Někde zde musel být i mafiánský boss. Jen ho vypátrat. Sen skončil a už mě bolí ruka z toho psaní. Půjdu se učit na diplomku k Horákovi. P.S. Omlouvám se Vláďovi Kocourovi, že jsem ho zastřelil. Já za to vážně nemůžu. Vláďo, prosím, nezlob se.

---