Moje mokrá premiéra

Jsem blbá. Tedy jsem Lucie, ale blbá taky. Těmito sebe shazujícími slovy začínám deník, nebo chcete-li cestopis, naprosto záměrně, jelikož je to tak. Jak by jinak bylo možné, že jedu na vodu. Dobrovolně. Řeknete si: no a? Krásně strávené prázdniny uprostřed přírody, plné dobrodružství, sluníčka a zábavy s partou kamarádu. Budíček dávají ptáci, koupelnou je břeh řeky a ložnicí stan či jen hvězdná obloha. Romantické, není liž pravda. Jistě, pokud nemáte alergii na všechno možné včetně slunce, chronicky se nebojíte utopení a ze skvělé party přátel, se kterými jedete POPRVÉ  na vodu neznáte dohromady dva lidi (z nichž jeden jste vy sám). Proč tedy jedu? Nevzpomínám si. Prostě jsem nejspíše v některé nestřežené chvíli zaplácla volné místo v prázdninovém kalendáři čtyřmi dny na řece Ohři a neuvědomila si následky. Teď se mnou počítají a já jsem bohužel velmi spolehlivá. Navíc už mám sbaleno. Jako přítěž sebou táhnu malý modrý bloček, do kterého hodlám zapisovat všechny důležité body naší cesty. Ne snad ,abych se nad ním o třicet let později nostalgicky pousmála, nýbrž aby byl použit coby svědectví pro mou drahou matku o okolnostech skonu její milované dcery. Ach jo.

Den první:

  Takže, velitelský čas: 9:40 p.m. (dopoledne). Sraz smluven na 10:30 p.m. na Hlavním nádraží. Jsem tam za půl hodiny, takže mám dvacet minut rezervu. Naprosto stíhám. Pá pá bytečku.

 10:10 p.m.

  Sakra! Naprosto nestíhám. Přesně na půl cesty jsem zjistila že nemám peníze. No hlavně že sem si vzala kompas (Matka:„budeš ho potřebovat, až se ztratíte“. Já:“jedeme po řece, těžko blbě zahneme“. Matka: „ můžete sjet do nějaký slepý strouhy“ Já: „máme mapu“. Matka „tak ho máš u spacáku jo?“ Já: „grrr“). To to pěkně začíná. Třeba plavky bych si taky mohla zapomenout. Nebo spacák, to by byla prča ( navíc je v něm ten kompas!). Musím si pospíšit. Pá pá by…..

10:40

 Kde jsou? Já se málem přerazím na schodech ,abych přišla co nejdřív a oni mají deset minut zpoždění. Vlak nám jede za dvacet minut. Asi nám ujede. Smůla, ale můžou si za to sami. Zřejmě jsem jediná, kdo tu má smysl pro zodpovědnost.

10:42

Jsou na protějším nástupišti, asi už docela dlouho. Blbej Hlavák. Kterýho koumáka napadlo dát koleje doprostřed.

12:30

  Ve vlaku, konkrétně již ve třetím. Ten první jsme stihli bez problémů ( hurá, hurá), jel totiž až v 11:10. Hned jak jsme se naskládali do jednoho volného kupé a kompletně ho zaplnili, počalo vzrušené představování. Po jeho skončení jsem všechna jména okamžitě zapomněla a nebyla si jistá ani svým vlastním. Dva zběsilé přestupy plné neřízeného chaosu všechny velmi vyčerpali, pročež konverzace začíná poněkud uvadat. Tedy ne ,že by předtím bůhví jak vzkvétala. Není se čemu divit. Skoro každý tady zná pouze jednu osobu ,která přivedla jinou osobu, která sebou taky někoho vzala a všichni dohromady si nemají co říct a koukají z okna. Já taky, už hodinu. Nevím , kde sem a co tady dělám. Jediný ,co vím je to, že si máme za půl hodiny vyzvednou v nějaký zadeli čtyři lodě, kánoe, či kajaky. A pak hurá do peřejí. Co by se stalo, kdybych zatáhla za brzdu?