Na rozloučenou

Mike, byl vlastníkem rybí restaurace, ale jinak byl celkem fajn. Ryby nesnášim ale čas od času bylo nutný se připomenout. Taky jsem si k němu chodil pro tipy na drobný čórky, protože věděl ve svym okolí o všem a hlavně o všech. Tentokrát ale šlo o něco docela jinýho, a když jsem vcházel do dveří jeho lokálu, tak mi ho bylo snad dokonce líto.

„Tak co si dáš Oli, už jsme se dlouho neviděli?“, zahájil hned na úvod jen co mě zmerčil.  

„To víš, tak jak ty se nemám Miku, když se ptáš, dám si velkej gin s ledem.“ Dosed jsem na bar a rozhlídnul se kolem.

Až na pár černejch kluků vzadu u kulečníku tu nikdo nebyl.

Podíval jsem se smutně na Mika a soustrastně mu řekl: „Jseš v pěknym maléru kamaráde, ale Oli ti vod toho pomůže, když budeš hodnej.“ Sklenice s ledem se mu roztřásla v ruce, a já uviděl kapku ginu na jeho zápěstí, když mi ho podával.

Naklonil se ke mně a skoro šeptem řekl: „Nevím o čem mluvíš Oli, vždyť víš, že jsme byli vždycky kámoši.“

„Já to vim, ale starej Joseph si svym kamarádstvím není tak jistej, to ale pochopíš, když ti teď povim, že je pěkně nasranej, protože mu v rajónu prodáváš vlastní zboží.“

Mike se zatvářil ještě míň duchapřítomně než jsem očekával a vyvalil na mě oči. „Oli, to ne, řekni, že si děláš srandu a tenhle drink a všechny další drinky u mě máš zadarmo. To ne, vždyť víš, že hraju fér, já bych tohle nikdy neudělal.“ Začal se divoce rozhlížet a couvat.

„To vim taky, ale jak jsem řikal, starej Joseph to neví, je strašně nasranej a jde si pro tebe, Miku, i se svejma drsnejma klukama, Miku. No tak co uděláš? Stojej naproti a čekaj, až vypadnu, protože u toho co na tebe chystaj rozhodně žádnýho poldu nepotřebujou.“ Poplácal jsem ho přátelsky po rameni a s gustem jsem si vychutnával okamžiky vítězství.

Mike přiběhnul k oknu a opatrně poodhrnul záclonu. Když za zaprášenym sklem uviděl u protějšího chodníku Josephův auťák a dva chlápky z ochranky byl rychle zpátky za barem.

„Oli, nenechávej mě v tom, prosím tě, nenechávej mě v tom, udělám pro tebe první poslední ale rozhodně teď ven nechoď.“

„Dobrá, ale to víš, bude mě to stát hodně sil, abych jim vysvětlil, že ty jsi v podstatě hodnej kluk. Náhodou jsem s Josephem před chvílí mluvil a říkal, že by to spravilo 80 tisíc.“ V Mikeových očích zableskly jiskřičky naděje, protože diskuze byla zase u businessu a ten led už nebyl tak tenkej, jak se zprvu zdál.

„Teď jim dáš 80 tisíc babek a neříkej mi, že nemáš. Joseph tě má dost dobře přečtenýho. Koukej zavřít, ať to moc neprotahujem. Nemá jenom tebe, časy jsou zlý.“

Naštvaně zasyčel. „Vy jste se zbláznili, copak si myslíte, že si ty prachy tisknu. Kde bych vzal 80 tisíc. To jsem snad pohromadě nikdy neviděl.

„Jak chceš Oli.“ Začal jsem se pomalu zvedat, ale to už mě Mike zas tlačil zpátky do židle.

„Tolik tady nemám, můžu vám dát 20 v hotovosti, ale pro zbytek musím do banky.“

„To je nám taky jasný, tak nezdržuj a sypej co máš, pro zbytek dojdem.“

Zatímco si nandaval kabát, přepočítal jsem prachy a mohli jsme vyrazit.

Vyšli jsme zadním vchodem a venku mrzlo a k zemi se snášely první listopadový vločky. Trochu jsem se zachvěl, když se do nás opřel vítr. Naštěstí to nebylo daleko, už se dost smrákalo a lidi měly před svátkama jiný starosti, než pozorovat dva starší chlápky, jak si to šinou  ulicí. Mike u přepážky třesoucí rukou vypsal šek a podal ho ženský v okýnku. Dost nedůvěřivě se na něj podívala, a já cítil kapku potu jak mi stéká po zádech.  Mika ale dobře znala a tak nic neřekla a šla pro hotovost.

V lokálu už na nás čekal Joseph a usrkával pivo. „Zklamal jsi mě Miku,“ dlouze se odmlčel a díval se na sklenici piva, která se v jeho rukou téměř ztrácela. „Že jsi měl teď dost těžký období, zvlášť po tom co tě opustila žena, tak všechno zas dobrý. Teď ale koukej sekat dobrotu, nebo se na tebe velkej Joseph podívá opravdu zblízka….“

Dál jsem je neslyšel, protože jsem šel ven a za rohem na Josepha počkal.

Když se ke mně tím svým rozvážnym krokem blížil, konečně mi došlo, že mám vyhráno.

„Vem si to všechno, a ať se ti na starý kolena daří líp, Oli.“ Objal mě. Bylo to až dojemný, když jsme tam tak stáli na parkovišti, stmívalo se a oba jsme věděli, že se už nikdy neuvidíme. Jako penzionovanej policista na Floridě o to ani nebudu stát.

Joseph mi vrazil tašku do ruky a beze slova odcházel. Stál jsem tam a pateticky se díval za ním, už jsem ale potěžkával svojí kořist. Podíval jsem se na hodinky. Za necelou hodinu mi jede vlak.