intersubjektivita

Proplouvám ranní kocovinou,

s těžkostí sobě vlastní.

V hlavě továrnu na plechové karoserie,

emise v plicích již dávno překročily normu,

mysl je otupena, zastřena grafitem.

Stává se ze mě simulacrum,

můj druhý pohled na jsoucno,

nerozeznávající hranici vnitřního a vnějšího já.

Avšak záchvěvy zvuků kolem mne,

bortící se samy do sebe,

dávají tušit naději.

Ta přeci umírá jako poslední.

Vím to. Najdu ji a zhluboka pohlédnu do očí.

Vždyť není tak daleko.

Jen na konci nekonečna.