Příběh ze tmy

Stařec se usmíval.

Neklidný plamen svíčky rozléval do četných údolíček vrásek stíny.

Dívka zvolna pozvedla kalíšek ke rtům a opatrně upila horkého čaje.

Ticho, prosycené vůní noci.

„Utíkáš. Proč?“

Nechápavě zvedla hlavu a pohlédla do dvou bezedných studnic v jeho očích.

Stařec se usmíval.

Zahanbeně sklouzla pohledem zpět do čaje. Na dně plavalo několik drobných lístků.

Ticho, prosycené vůní kouře.

„Bojím se,“ zašeptala a nejistě sevřela kalíšek v dlaních.

Stařec se usmíval.

„Všechny naše strasti mají příčinu v nás samotných. Ale stejně tak i řešení…“

Koutky úst jí zacukaly v náznaku úšklebku.

Stařec se usmíval.

Ticho, prosycené vůní čaje.

„Jediným místem, kde můžeme najít opravdový klid, je naše srdce…“

Tentokrát už se nenamáhala se skrýváním sarkasmu a pobavení.

„Nechápete. Tohle nemůžete pochopit. Vždyť o mně nic nevíte…“

Knot svíčky nespokojeně zaprskal.

Stařec se usmíval.

„Miluješ. Ale bojíš se jít cestou svého srdce…“

Překvapeně vzhlédla a němě otevřela ústa.

Stařec se usmíval.

Plamínek se plaše zachvěl v náhlém průvanu.

„Ale…“ namítla v posledním vzdorném pokusu a unaveně si protřela víčka, „já…“

Zarazila se, když  naproti sobě nenašla dva malé vesmíry jeho očí.

Svíčka naposledy zatančila a pak s tichým povzdechem zhasla.

Stařec se usmíval.

Jejími rty.