Pokoj

Stín se pomalu šinul bytem. Jako každý den se přeléval z chodby do pokoje, od psacího stolu ke stěně a pak až ke dveřím od ložnice. Přes žaluzie nebylo skoro vidět ven, spíše se dalo jen tušit, domýšlet si postavy a pohyby lidí, listů stromů a dálnici. Táhla se jako velká kalná řeka, po které pluly auta. Byly tam vždy, v poledne, večer, v noci i brzo ráno. Na štědrý večer snad nikdo nejezdí, ale i tehdy někdo jel, malé zelené auto, bílý náklaďák, auto, auto, náklaďák. Prorážely si svou cestu kužely světel v hustě padajícím sněhu. A na Silvestra o půlnoci? čekal jsem asi minuta a přeci, jedno druhé, kam mohou teď právě jet, nemají snad rodiny, přátele? Jedou teprve na oslavu nebo se už vrací? Nebo jsou sami? Ano, sami, třeba jako lidé, kteří pozorují dálnice. Zastaví někde na benzince, přiťuknou si kafem s pumpařem, přece jsem to viděl už tolikrát. Lidé dělají zvláštní věci jenom proto že je jednatřicátého, pátého nebo prvního.
Strávil jsem spoustu času, vyhlížením přes polozatažené rolety, a vymýšlel si příběhy o řidičích. Cítil jsem se tak provinile a zároveň dobře, v teple radiátorů a s pocitem že nikam nemusím. Tolik jsem jim záviděl jejich cestu a hlavně jejich cíl. To že někdo na ně čeká, že mají nějaký úkol, že je vůbec někdo někam poslal. Občas jsem také někam jel. Na výlet. Jak jsem se ale vzdaloval od svého okna, zvyšovala se má nervozita, můj pocit zbytečnosti, bezcílnosti a mrhání. Prvotní pocit vzrušení se v zápětí měnil v hořkou pachuť. Snažil jsem si hledat cíle, domlouval jsem si schůzky, jednání, psal jsem desítky dopisů. Ale vždy když jsem projel kolem okna, znovu tady byl ten pocit. Všechno bylo jen zinscenované, umělé, nikam jsem vlastně jet nemusel.


Stín se šinul bytem, přeléval se jako každý den z chodby do pokoje, od psacího stolu ke stěně a pak až ke dveřím od ložnice. Už to ale nebyl ten pomalý sotva rozeznatelný pohyb. Snad s každým nadechnutím s každým mrknutím oka se jakoby zrychloval. Oknem byly vidět mraky, pohybující se fantaskní rychlostí. Na parapetu postupně umíraly zběsile se pohybující rostliny, duhové vyhladovělé rybičky apaticky narážely na stěny vysychajícího akvária, dokonce i velký kaktus se změnil v rozměklou pupkatou hmotu. Bylo slyšet záchod jak znovu a znovu doplňuje vysychající nádržku a snad jen díky kapajícím kohoutkům se přes sifony bytem nešířil zápach z potrubí.


Trvalo to možná léta než se v zámku otočil klíč. Vešel dál, pomalou strojovou chůzí se dostal až před zaprášené okno. Naučeným pohybem otočil žaluziemi, až do pokoje pronikaly pouze úzké štěrbinky světla. Opřel se o radiátor.

A nic se vlastně nezměnilo Vlastně se nezměnilo nic

---