Píseň jistoty

Do řeky perla spadla mi,
tam, kde vír do hlubin víří.
Strašák na poli je ze slámy
a v jeskyni netopýři.

I hvědzáři někdy poštěstí se velice
nahlédnout do karet létu,
když přibyde pár skvrn měsíce
a skřítek hned je tu.

Pod Joielovým dubem s jarem
tančí na hudbu času víly,
hudba v klobouku otrhaném, starém
zní dlouho, slyšet je jen chvíli.

Do řeky perla spadla mi.
Měsíc stříbrný osvětlí stínem
řeku s vysokými horami
též ve světě poněkud jiném.

Za svitu měsíce nad ztichlou ulicí
čarodějnice letí,
a Dieter Eckardt spící
chce vyprávěti.

O tom, jak vypadal v zrcadle rabbi Low,
jak poznal Hitera v Bayreuthu za svítání,
proklínal ztichlý svět z hlouby vlastních cév
v temném přítmí večerního klekání.

V zrcadle, zapalte si svíci,
uvidí každý svého Lowa a duši,
i když děvky nemyslící
starají se jen o to, co jim sluší.

Každý člověk má sílu k letu jako syn
vynálezce Daidala,
jen nutno, nutno překonat ten splín,
jenž příroda dodala.

Vznikem komerce, uniforem a člověka,
jenž skrz záclony nic nevidí,
myslí, že voda z umyvadla do moře odtéká,
a přehlédne skrz prsty i lidi.

Každý však stvoří si Golema buď dřív,
anebo později,
ale i teď skrz cihly, jež oddělují jejich chlív,
jim to chudáci nepřejí.