Spasitel

Spasitel?

Kdo nad zkázou světa pláče,

A kdo být zde nechce již,

Ten, jenž touto cestou kráčet

Odmítl a ničí mříž.

Nechť okem svým ať pohlédne

Na papír nejdřív bezcenný,

Však stanoucí den ode dne

Cennější, a vážený.

Jednou stvořen svět byl náš,

V harmonii, souladu.

Pročpak tedy slyším pláč?

JÁ povím Vám nechť baladu :

Jedni temní, žijíc v chladu,

Druzí v teple, záři slunce,

Byť společně jen, jinak v hladu!

Oba světy prolínajíc,

Však jen jemně, polehounce.

Tak to býti mělo jen,

V míru, klidu, bez násilí.

Proč však přišel tenhle den,

Kdy věštbou žiji v tuhle chvíli?

Vidím smrt,

A vidím též prázdnotu,

Však vidím i naději,

Když dřív nebo později,

Spojí se světlo,

Má na rtech temnotu.

Pak zrodí se Spasitel,

Pozor, jen z lásky čiré.

Krev elfí v sobě mít,

Říkajíc mu upíre…

Stvoření nezvyklé,

Vlas bílý, a oko bez duše,

Najdeš ho, tak jako obvykle,

Při cestě poznání,

On totiž netuše.

Najít ho musíš ty,

Pak spasíš svět.

Vyhneš se záhubě,

Vzkřísíš zas květ.