Sněží...

Sněží…

…jakoby všechno ztichlo 

( to aby vynikla nádhera těch padajících chomáčků...)

uklidňující ticho a klid...

Vydechuješ obláčky páry -

- obraz vlastního dechu.

Stojíš uprostřed Nikde a

jen se díváš a přemýšlíš,

jak dlouho ještě můžeš

takhle stát než se všechno

rozplyne.

Jen tak vnímáš klid a

úžasně čistý vzduch  

 (všiml jsi si někdy jak voní vzduch když sněží?)

Tvůj vlastní dech rozpouští

nejbližší vločky, ale ony dál
padají...všude kolem.

Obrovské chuchvalce vaty...

zdají se být tak
výrazné, tak jedinečné,

jakmile dopadnou,

už bys je nerozeznal...a další
padají a padají...

na vlasy, ruce, obličej,

usazují se a snaží se tě celého
pokrýt...nikde nikdo

není - jen ty a ta spousta

sněhu, která jakoby padala

jen pro tebe.

A všechno je oranžové...  

(ach Bože děkuji, že nemáme bezbarvé lampy!)
Jako bys chodil po

rozdrcených oranžových
diamantech. Občas musíš

zavřít oči, aby tě

ten lesk neoslepil

a u vršků lamp - chomáčky

září jako malá slunce,

vzdalují se a pohasínají,

ale spousty jiných už padají,

aby je nahradily.
Jsou tak baculaté, že
pokaždé, když dopadnou,

čekáš, že se ozve slabé

žuchnutí...nikdy ale
                            nepřijde                             

(kde je, proboha, učí tak neslyšně dopadat?)

A nikde kolem tebe

nejsou stopy-jako bys

sám vyrostl ze sněhu...

pak uděláš první šlápotu a

je to jako bys byl

vůbec první člověk,

který tam kdy šel...

jako bys objevil něco
nového.

Sníh zakřupe 

(neskutečný rámus po všem tom tichu!!)

A ještě jednou...a

další krok...

řetízek stop za tebou...

a před tebou neposkvrněná
cesta...tak čistá...

čekající na tebe.

Postupně mizí i

stopy za tebou a

je to jako bys neexistoval

jako bys tam nikdy nešel, nestál, nemiloval, nepřemýšlel, nežil...