Tři umrlci

Variace na ebenovské téma

I.
Uprostøed lesa pod jabloní,
tam kde své vìtve stromy kloní,
houpal se umrlec na oprátce.
Nebyl tam dlouho, spíše krátce.

Uprostøed lesa, na jezírku,
až na dno klesá, v hlavì má dírku,
plaval tam jeden utopenec.
Na hlavì klobouk, v ruce vìnec.

Uprostøed lesa v divokém køoví,
v pøerytém hrobì
mrtvý si hoví.
Ani se nehne, slùvko nepoví.

Zafoukal vítr, zafoukal lehce,
dvì oèi zaplály v umrlce lebce.
Zafoukal vítr, zafoukal víc,
z jezera noøí se umrlce líc.
Zafoukal vítr silnì a prudce,
umrlec vystrèil z hrobu své ruce.

Když se ti chlapíci ze svých pout dostali,
podivný rozhovor spolu si zaèali.

"Øeknu vám pánové," zaèal ten prvý,
"èlovìk co zmáèel své ruce mou krví,
zakopal do hrobu, pøikryl mne zemí,
to byl mùj bratr, hluchý a nìmý.
Myslel, že za zády svádím mu ženu,
tvrdit mu opak však nemìlo cenu,
on je, a vždy býval tvrdohlavý,
zaal svou sekeru do mé hlavy."

"Ó smutná pøíhoda pøíteli milý,
teï já ti povím svou,
poslouchej chvíli!
Býval jsem bohatý, majetek míval
však syna, co se mi nevyved.
Že jsem ho vydìdil, to mi zazlíval,
když jsem spal, nalil mi do kafe jed.
Zavez mì do lesa, ozdobil hrdlo
provazem pevným, lýkovým,
pak mì tu povìsil, ikdyž byl trdlo,
jist si byl, že už nic nepovím."

"Nepìkné pøíbìhy oba jste zažili,
jak byste zaživa v pekle se smažili,
tak braši poslyšte, teï povím vám já,
kdo zase mne na svìdomí má.
Moje žena bývala milá, mladá, nádherná,
jiného však mìla,
zkrátka byla nevìrná.
Já jim ovšem v cestì stál,
vzali pušku... a co dál ?
Tùnì v lese divokém moje tìlo skryla,
a má žena nevìrná s ním se oženila!

Jak vás dva tak poslouchám,
už toho mám dost,
že vás taky podvedli,
chápe se mì zlost!

Krutý trest je nemine,
bratra, ženu, ba i syna,
budou trpìt, jémine,
než se smyje jejich vina!

Pojïme braši, vzchopme síly,
nastal naší pomsty èas,
dost už jsme si vytrpìli,
a teï  trpí jiní zas!"

II.
Buch, buch, vrzly dveøe,
nìkdo chodí v sednici,
smeèka dravé zvìøe,
venku bouøe bìsnící.

"Kdo tam? Stùj, už ani krok,
sic tì mùj muž zbije, brachu!"
Vykøikuje bratra žena,
plna obav, plna strachu.

"Hej švagrová, jsem tu já, bych se pomstil za smrt sou,
však mùj bratr za pár chvil,
skoná smrtí stejnì zlou!"

Žena v mdlobách k zemi padla,
bratr zatím klidnì spí,
krev kape z jeho prostìradla,
to ho však už nevzbudí...

III.
Venku vichr stromy klátí,
syn z noèní mùry procit,
hned volá na svou starou máti,
maje zvláštní pocit.

"Nekøiè, synu, nevolej,
tvoje matka tvrdì spí,
teï ti nikdo nepomùže,
touhle dobou jen smrt bdí!"

"Otèe, ne, to pravda není,
jsi pøec mrtev, obìšen,
jsem snad v bludu nebo snìní,
je to pravda, nebo sen?"

"Ne, já se ti nezdám synu,
je to pravda, žádný sen,
v lese temném na oprátce,
budeš brzy povìšen!"

IV.
Venku hromy burácejí,
blesk rozsvìcuje oblohu
a ženuška nevìrnice,
spí s manželem ve stohu.

"Vstávej ženo, venku prší,
pøišel jsem si pro tebe!
V pekle spálí tvojí duši,
èi snad pùjde do nebe?"

"Marjapanno, ach mùj bože!
Jsi to ty, mùj manželi?!"

"Já se pro tì vrátil ženo,
tys však s jiným v posteli!"

"Co jsem se tì nahledala,
nikde najít nemohla,
kolik slz jsem vyplakala...
...bloest má mì pøemohla!"

"Ach ty jedna nevìrnice,
ty mnì budeš ještì lhát ?
Ty nepùjdeš do márnice,
pohltí tì vody chlad!"

V.
Dílo bylo dokonáno,
jak ukrutná odplata!
Umrlci jsou spokojeni,
to na jich vztek záplata!

Syn teï na vìtvi se houpe,
nevìrná se v tùni koupe,
v èerném hrobì jako pán,
leží bratr zahrabán!

---