Bouře

Vítr duje do plachet
a žene velikou loï v dál,
a žene velikou loï vpøed,
jak v boji svého konì král.

Moøe je klidné, loï je plná lidí
a námoøníci karty hrají,
pøedstavu domova pøed sebou vidí
a okolí vùbec nevnímají.

Už k domovu blízko jsou na jednu míli,
už do uší bije jim kostela zvon,
však všechno je jinak už za malou chvíli,
teï kostela zvon má podivný tón.

Tu jeden námoøník k obloze vzhlíží
a ostatní dále karty hrají,
najednou vykøikne:" Bouøe se blíží!
ale ostatní si ho nevšímají.

Obloha ztemnìla, vít je silný,
vlnz se valí jako draci,
houf námoøníkù je však klidný
a podceòuje situaci.

Velká vlna pøehnala se,
pøes palubu lodi,
námoøníky vzala s sebou,
takhle už to chodí.

I zkušení námoøníci
obèas nasávají,
a partièku mariáše
nikdy nedohrají...

... èlovìk moøi neporuèí,
od moøe se pouze uèí.
Nikdo z chrabrých námoøníkù
na svìtì již není,
moøe, to je nálada,
co se stále mìní!