Špatný den

Natálie cupitala po dlážděné ulici. Pospíchala. Už teď šla pozdě a on nemá rád, když někdo chodí pozdě. Běžela takovým tím typickým stylem, kterým běhají jen ženy, jež se jmenují Natálie. Jak tak běžela, zavzpomínala si, jak to všechno začalo.

Seděly spolu už několik hodin a jenom si povídaly. Tři prázdné láhve od vína napovídaly, že ty dvě dámy už mají několik promile v krvi, ale ne tolik, aby jim to bránilo v nezávazném pomlouvání a chválení jejich přítelů. Jak jsou dobří v postelu, kolik kdo vydělává a kdo z nich má širší ramena a užší pás. Natálie vyprávěla, jak ten její Patrik, krásný a svalnatý muž s ledově modrýma očima, neuvěřitelně plnými rty k zulíbání, chodí pravidelně do fitnes klubů, aby si zde ještě více zlepšil svou figuru, která už teď vypadala jak postavená z kostek. Byla na něj moc hrdá a měla ho moc ráda. Zato Soňa nebyla moc spokojená. Byla už několik let vdaná. Nešťastně. Měla sice dvě děti, staral se o ně a měla je moc ráda, stejně jako kdysi svého manžela. Ovšem naskytl se mezi nimi obvyklý problém. Nedokázal ji v ložnici dostatečně uspokojit, a tak si našla milence, Petra. Dalo se to od ní očekávat. Petr byl vysoký blonďák s vlasy padajícími do očí, odkud si je neustále odhazoval.Měl zelenomodré oči a tvrdé rysy. A i když nechodil nikam cvičit a ani moc nesportoval, měl figuru atleta. Soňa si ho vždycky vychvalovala v posteli a jednu chvíli si myslela, že ho i miluje. Nic ovšem netrvá věčně a měla podezření, že má jinou. A jak si takhle povídaly a drbaly, zazvonil telefon. Přiopilá Natálie zvedla sluchátko a typickým hlasem opilého člověka se zeptala:
"Ano? Kdo volá?"
"Dobrý večer madam, tady Major Vladimír Berušák z kriminalistiky České Republiky, je tam Natálie Červená? "
"A-Ano, u telefonu. Co se stalo, majore?" zeptala se velmi nejistým hlasem. To už obě vystřízlivěly a Soňa se posunky snažila zjistit, kdo to je a co se stalo.
"Mám pro váš špatnou zprávu, slečno Červená. Váš otec ..."
"Co je s mým otcem?" skočila mu do řeči, teď už velmi netrpělivě, ale zároveň velmi vystrašeně.
"Je mrtvý, slečno, včera byl nalezen u sebe doma. Vypadá to na vraždu. Je mi to líto."
Natálie poslední slova už ani neslyšela. Když se rychle blížila k zemi, tak už si jen pamatovala to padající sluchátko. Pak ji pohltila tma.
Byly to malé dveře a kdyby tam nevisela cedule s nápisem "Detektivní kancelář. Albert Princ.", nikdy by si jich nevšimla. Vevnitř to vypadalo přesně tak, jak si představovala. Zatemněná okna, z nábytku byl cítit kouř a vůbec to tam vypadalo jako před likvidací. Jeho našla až v poslední místnosti, jak si tam něco škrábe na papír a v ruce drží už zpola shořelou cigaretu. Měl špinavé volné kalhoty, do kterých byla narychlo vecpána ještě špinavější košile. Nad jeho tří-denním strništěm se rýsoval velký nos, jež ústil mezi těma nejjasnějšíma očima, jaké kdy viděla. Vlasy jako uhel měl rozcuchané a svisle mu padaly do obličeje.
"Maucta, paničko, co pro vás mohu udělat?" zeptal se nesměle.

---