Postava, co nevrhá stín

Největší ironií života je, že z něho jen málokdo vyvázne živý.

Po pusté ulici, váhavým krokem,

jde temná postava; hledí do oken.

Do oken domů, tam kde lidé spící

nevědí nic o ní; přicházející.

 

Po hrubém dláždění od rosy zvlhlém;

podivně studeném, nepřívětivém.

O hůl se opírá - poněkud kulhá.

A snad jenom Bůh ví, kampak se belhá.

 

Však ona to ví. Má tu své poslání,

mrazivý důvod, který ji pohání.

Zvěstovat muži, na něhož narazí,

že už je čas; že pro něj Smrt přichází.

 

Prochází ulicí, zvony zpívají,

chmurnými písněmi ji provázejí.

K cíli se blíží, teď ještě pár kroků

a ukončí život - běh něčích roků.

 

V tichém pokoji, potmě a samotný,

leží muž starý; smrtelně nemocný.

Neklidně spí, však má teď sny hrozivé;

na duši stíny temné a mrazivé.

 

Náhle procitá, kolem jen temnota.

Neví proč; vábí ho pohled ven z okna.

Ztěžka se zvedá; do noci vyhlédne;

ponětí nemá o tom, co zahlédne.

 

Tam dole v ulici stojí lucerna.

Září do temnot; snad více než luna.

Neblahý pocit, krev se mu zastaví.

Do jasu lampy Smrtka se postaví.

 

Nemocný v okně za srdce chytne se.

Pohled na Smrtku živý tvor nesnese.

Ta bytost pod lampou, samotná Věčnost,

stín totiž nevrhá. Nežádá vděčnost.

 

Lucerna bliká, jiskry z ní létají.

Rána... Ticho. Noc úmrtí utají.

Postava odchází, do tmy se vrací.

Kdo z vás ví, kdo bude teď její prací...

---