Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStará kavárna
05. 02. 2005
0
0
666
Autor
Anna_L_Ryen
Každého, kdo vešel, už na první pohled okouzlil hustý cigaretový dým mající prazvláštní vůni, nad kterou musel, chtě-nechtě přemýšlet, protože nikdy předtím ve svém životě nic podobného necíil. Byla to vůně okamžiku, byla to vůně věčnosti, byla to vůně bazpečí i nejistoty, byla to vůně bezstarostnosi, pro kterou se do staré kavárny toužil vrátit znovu a znovu. A nebyla to jen vůně, co vzbudilo v návštěvníkovi náklonnost k tomuto místu. Byl to jeho výraz, cihlové zdi barvy prolité krve, uzavírající prostor v útulný příbytek. Byla to stropní klenba tvořená oblouky připomínajícími duhu. Byla to skleněná okna, šedivá a zašlá, že jimy bylo sotva vidět ven. Byla to dřevěná podlaha, co ztratila svůj lesk, pod tíhou stovek nohou, co po ní prošly, zanechavše v ní svojí stopu. Byly to obrazy na stěnách, staré a popraskané, tvořené rukama největších mistrů, jejichž jména zde nikdo neznal. Byly to krajkové záclony, zešedlé časem, na nichž se zachycovaly myšlenky a rýmy bohémských básníků. Byla to světla, měkká a tlumená, trčící ze zdi jak holé větve stromů do ledových spárů zimy. Zdálo se, že svítila jen z donucení a každou chvíli skomírala víc a víc. Byly to stolky, těžké, dubové, ale přesto malé a kulaté, stojící na jedné noze, která dávala vyniknout jejich skromnosti. Byly to židle krčící se za dubovými stolky, vratké jako samo štěstí.
Ale byli to také lidé, návšěvníci staré kavárny. Lidé sedící na vratkých židlích se svými pocity, náladami a výrazy. Byla to mladá dáma s nepřítomným výrazem, sedící u malého stolku hned u okna. Hleděla do prázdna svýma velkýma tmavýma očima a vypadala smutně. Před ní stála už dlouho vychladlá káva a dopis v obálce tak bílé, že z toho až píchlo u srdce. Byl to pán, sudě dle oblečení velmi bohatý, s pěstěným knírem a úsměvem od ucha k uchu. Kouřil dlouhý doutník a pozoroval smutnou slečnu.
Byl to básník sedící pod jedním ze vzácných obrazů. Na stole před sebou měl notes plný veršů a poznámek a tiše promlouval se svou můzou. Sprška slov mu padala na papír a jakási neviditelná ruka je rovnala pevným řádem v rýmy. Byla to vůně kávy, linoucí se vzduchem, kerou ovšem dva gentlemanové ve fracích používali spíš jako kulisu k jejich obchodnímu jednání, než že by jí s patřičným požitkem vychutnávali.Byl to malý černoch, který z lesklého saxofonu loudil tóny blues. A byl to zneuznaný klavírní virtuos, který ho doprovázel sladkým zvukem piana.
Tohle všechno tvořilo jakousi neviditelnou sílu, která poutala každého kdo tam kdy vkročil k tomu místu. K místu, které bylo jiným světem, na míle vzdáleným ruchu ulice, na míle vzdáleným pozemskému času a pravidlům, na míle vzdáleným ostrosti a neúprosnosti lidského života...