Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Situace underground

10. 02. 2005

1112

Autor

Anelynée

Možná to i někdo znáte, no...

     Situace underground, milé děti, je kapitola zcela sama pro sebe…
     To takhle jednou tělo leží. To si takhle jednou tělo ženského pohlaví hnije na zemi a umírá. Mysl doničená životem už hlásí: „rozpad, rozpad…!“ To se totiž takhle jednou ve tři ráno už tělo není schopno pohnout. Žaludek, co už plný dva dny neviděl pevnou stravu ani z dálky (a ještě pěkně dlouho neuvidí). Krevní oběh, co už definitivně zešílel pod náporem kofeinu a nikotinu. Mozek, co už není schopnej rozlišit den a noc, oči navyklý na šero už přestávaj znát cokoli jinýho než celodenní polotmu. V ten moment už člověk přestává bejt plnohodnotnou bytostí a začíná docela prachobyčejně blbnout.
     Dělej, vem do ruky cokoli, čim se dá psát, no a hlavně už drž hubu a piš! Hni se, chci vidět, jak tvá opilá unavená ruka zběsile lítá po papíře… No to je proto, že si pak uvědomíš, že to, co vzniklo pod návalem invalidních emocí na plátně, malíři, jsou poslední zbytky odpadu obsahu tvojí hlavy.
     Slova.
     Tak, teď se posaď. OK, teď sedíme, je to v klidu. Prsty vyhledají spánky, dvě citlivá místečka pod úrovní vlasů, stisknou je. A co…? Jestli se měl snad ten šum a ruch v dutině lebeční stiskem smazat, tak sorry, vole, ale definitivně až příště. Jak ale jinak překonat ten úpornej hluk? Vědomí, vědomí, vědomí…
     No a taky svědomí, víš. To je hnus.
     Už ani vlastně nevíš, jak se ti povedlo stát se sama sobě cizí… ženou… ženou téměř bez těla, protože těch pár anorektickejch pahejlů, co zbejvá (ač tělo ještě nápadně připomínají...) se ti už lidsky nejeví. Protože se v něm už lidsky necejtíš a to je celá záhada.
     To takhle jednou bloumáš pohledem po stropě – no samozřejmě, jak běžná věc – a nemáš kam jít. To ještě pořád není nijak překvapivý zjištění. Jenže pak zabloudíš pohledem na dveře a vážně nemáš kam jít. A to už je horší. No a nakonec tě ještě k tomu všemu napadne, že vlastně nemáš kam jít a hotovo. Nová stíha je na světě. Na hrudník padle prázdnota. Šílenství za doprovodu pohledu z okna. Ten pohled je roky naprosto stejnej a tebe najednou napadne, že nemáš kam jít. To už člověk v tu chvíli cejtí, jak se mu plocha hrudního koše začíná slučovat s prostorem pokoje. Bolest obejme hrdlo a myšlenky se utopí v beznadějnym bezednym strachu. Tak se tedy polomrtvá bytost krásně jedním pohybem schoulí ke stěně. Tak málo teď stačí k pohybu… najednou ruce objímají vlastní tělo, tělo, tělo, tělo, tělo, tělo…
     Neodcházej kotě, vrať se…
     Ruce se teď snažej udržet tříštící se střípky hmoty tam, kde dosud spočívaly naprosto přirozeně.
      Potem ulepené prsty sebou plácnou o vypínač. Tak si znovu sedneme, děti, podíváme se na aktuální situaci. Je iks tisíc kilometrů pod zemí. Pod životem každýho jinýho a hlavně normálního člověka, kterej bezděky přijímá roli součástky konzumní společnosti na povrchu země. Ostatní teď spí ve svých uklizených pokojích. A ty na rozdíl od těch uhlazenejch a povrchně šťastnejch (nezáviď) už vážně nemáš kam jít. Za dveřma nikdo nečeká a ty doufáš, že když pootvíráš všechny, tak najdeš klid. Možná tam někde stojí muži v bílejch stejnokrojích, co už na tebe čekaj, pak tě chytnou a odtáhnou pryč a ty pak třeba nebudeš moc přemejšlet nad tím, že vlastně nemáš kam jít…