TO NEBYL JEN SEN.....

Patřím k lidem, kterým se stále něco zdá. Teď mluvím o snech ve spánku, nikoliv o vysnívání si nesplnitelných přání nebo o představách. Mé sny jsou vždy na pokraji reality a ty, které se mohou zdát na první pohled nesrozumitelné, si dokáži od jednotlivých reálných událostí odvodit. To se jen někdy útržky vzpomínek poskládají v nepochopitelném sledu a pak vznikají ony bláznivé slepence, které postrádají smysl. Zatímco někdo běží v takovém případě pro snář, aby zjistil, co znamená kohout snášející vejce, já se bavím tím, že pátrám, kde se v mé hlavě vzal kohout a kde vejce.  Při troše snahy vždy objevím původ i důvod. Občas je to ale hezky zašifrované, to když jediný kohout, kterého ve svých vzpomínkách objevím, je ten malý kuchyňský a kapající a vejce mi tam přičarovalo těžko v žaludku od lehké vaječné omelety. Prostě jako v životě, všechno se vším souvisí.  Mám ale ještě jednu kategorii snů a tou jsou příběhy. Některé jsou hororově děsivé, jiné miloučce romantické.  Zkrátka takové barevené filmy, ve kterých buď přímo hraji, nebo je přinejmenším režíruji. Podle obsahu snu jsem pak ráno buď odpočatá, vyděšená, unavená nebo rozverná. I ten den tomu bylo podobně…

Stála jsem na nástupišti a čekala na vlak, ačkoliv místo spíš odpovídalo největšímu autobusovému nádraží. Vtom něco trhlo mojí kabelkou a já jen bezradně hleděla za uhánějícím mladíkem, který se ode mě tryskem vzdaloval. Zkontrolovala jsem obsah kabelky a bylo mi to jasné. Pár lidí kolem netečně přihlíželo a já nebyla schopná vydat hlásku. Pak mne napadla spásná myšlenka – mobilní telefon. Přivolám policii mobilem! Mladík mezi tím dorazil k lavičkám obtěžkaným stejnými výrostky  a vítězoslavně mával mojí peněženkou. Vlastně je dobře, že jsem ho nevyplašila svým křikem, teď bude jen stačit popsat policii jeho vzhled a místo. Ve chvíli, kdy jsem chtěla vymačkat trojmístné číslo, začal mobil zvonit. Nevadí, udělám to za chviličku. A zvonil… a zvonil…. Až jsem otevřela oči a naučeným pohybem utišila mobilový alarm na svém nočním stolku. Chvíli jsem ležela jako paralyzovaná a dle zvyku se probírala svým snem. Nebylo pochyb, že toho dne jsem se probudila sice odpočatá, ale okradená. Možná, kdybych ještě chvíli spala, neřád by došel zasloužené odplaty. Jenže reálný čas vymoženost přispání si nedovoloval.  Bylo nutné vstávat a cvičit, totiž a připravit se na každodenní cestu do práce.

Již záhy jsem poznala, že se bude jednat o ten z mých snů, které mne  v mém podvědomí provázejí celý den, dokud nejsou ve spánku nahrazeny snem novým.  Moje cesta do a ze zaměstnání představuje použití vlaku, dvou ze tří tras metra a tramvaje.  Autobus, loď a letadlo používám jen k cestám svátečním. Celý den jsem tedy měla dostatek příležitostí si svůj sen znovu vybavit. V každém takovém okamžiku jsem vždy ještě těsněji přimkla kabelku k tělu, případně zkontrolovala zipy zapínání. Připadala jsem si jako paranoik, ale ten den se prostě nedalo chovat jinak. Ke šťastnému dokončení  cesty domů mi pak navečeru zbývalo už jen jedno metro a vlak.  Z „áčka“ na „béčko“ jsem dorazila ve chvíli, kdy vlak stál ve stanici s rozšklebenými dveřmi a hroznem netrpělivých cestujících před každými z nich. Vtlačila jsem se do těch nejblížších a okamžitě mne napadlo, že tady by se to kradlo, až by se hory zelenaly. Vlak se rozjel a já poslušna svého podvědomí křečovitě sevřela ruku na své kabelce. Očima jsem bloudila po spolucestujících hledajíc výrostka ze svého snu. Kolem mne stáli jen ustaraně vyhlížející padesátníci a jejich ženské odrůdy, prostě jak otevřená krabička sardinek se silně prošlou lhůtou. Trošku jsem se zklidnila a byla bych tak i zůstala, kdybych nepostřehla pohyb na nejcitlivějším místě svého těla – na kabelce. Moje druhá ruka se prodrala mezi břichy a zadky sousedů a mířila provést kontrolu. Tápala jsem po povrchu kabelky mrtvá strachy, že narazím na cizí ruku. No co bych si počala? Otázku nebylo nutné zodpovídat, vlak zastavil ve stanici a pár cestujících už mi nechtělo dělat společnost. Hned, jak se uvolnil prostor, provedla jsem ten den už asi pětistou kontrolu kabelky, tj. stáhla z ramene jedno z jejích dvou uší a kontrolovala zipy. V tu ránu se o mne pokusily mdloby – všechny byly otevřené a peněženka fuč. Během okamžiku jsem byla rozhodnutá. Proskočila jsem zavírajícími se dveřmi ven na perón a vyběhla do středního koridoru pátrajíc po nějaké postavě běžící k eskalátorům. Nic. Rychlý pohled ze strany na stranu a …. Na poslední chvíli jsem zahlédla postavu muže zaskakující zpátky na moje nástupiště. Byl to ten samý muž, který stál ve vagoně vedle mne s kšiltovkou na hlavě. V hlavě mi to mlelo jak v počítači, vyhodnocovala jsem situaci. Proč by někdo vystoupil z vlaku a nešel k východu? Protože by nechtěl vystoupit právě na této stanici. Možná chtěl jet na opačnou stranu? To by se přesnul na opačné nástupiště. Možná omylem vystoupil na této stanici? Tak by zůstal stát na nástupišti a nekličkoval mezi sloupy! Vyrazila jsem za ním. Asi si chtěl zrovna oddechnout, když jsem před ním z ničeho nic vyrostla.

„Vy jste mi ukrad peněženku!“ spustila jsem bez přípravy.

„Já?“ začal se podivovat chlap a přiložil si rozevřenou dlaň na prsa na důkaz překvapení a dotčenosti z tak nehorázného nařčení. Šmejdila jsem po něm očima, abych se ujistila, že je to skutečně můj „soused“ z vagonu. Všechno souhlasilo, jen kšiltovku svíral teď v ruce. Při tom mapování jeho zevnějšku jsem si všimla, že je velice čistě a sportovně oblečen. Vyprané džíny, teplý tmavěmodrý svetr přes sportovní košili a prošívaná bunda bez rukávů. V ruce držel ještě lehkou bundu a zmiňovanou kšiltovku. Byl hladce oholený, modré jiskrné oči a krátce střižené proštědivělé vlasy. Prostě normální spořádaný padesátník vracející se z práce ke své rodině. A přeci mne nepřesvědčil.

„Jó, vy! Ukrad jste mi peněženku v tom vlaku, co teď odjel“, pokračovala jsem zarputile.

„No to se tedy pletete, madam, já tím vlakem vůbec nejel“ , dušoval se pro změnu on. A mám tě, napadlo mě. Proč by lhal, kdyby měl čisté svědomí!

„No to se tedy nepletu, stál jste vedle mě a tuhle kšiltovku jste měl na hlavě!“ 

Chlap přestal koukat a začal zírat.

„Co si to dovolujete?!“

„Co si dovoluju? Tak mi ukažte kapsy, no, honem, kde jí máte?“ poroučela jsem jak smyslů zbavená. Byla jsem v tranzu. Bylo to buď a nebo. Začala jsem chlapovi poplácavat kapsy na bundě, abych zjistila, kde je moje naducaná miloučká portmonka. Chlap se zničehonic přidal a začal mi ukazovat obsah kapes.

„Koukejte, že tady nic nemám“, snažil se mě dostat do úzkých sežmoulanými účty a papírovou padesátikorunou. Jéžiši, co budu dělat? To bude asi trapas, napadlo mě, ale mojí jistotou to tak dalece neotřáslo, abych nepokračovala.

„Nemáte, jó? Tak půjdeme nahoru na policii a tam si to vysvětlíme!“

„Já s váma nikam nepůjdu!“ prohlásil a cpal si věci zpátky do kapsy.

„Nepůjdete?“ získávala jsem čas a vtom se mi vybavil závěr mého snu. Po paměti jsem sáhla do jedné z otevřených kapes kabelky a vyndala jeden ze dvou mobilních telefonů a začala vymačkávat kouzelné trojčíslí…

„Tak já si je zavolám sem,“ pravila jsem s mobilem na uchu ve chvíli, kdy se tam ozvalo: „Policie, vyčkejte…“  Čekala jsem s mobilem na uchu, jednu ruku napřeženou před sebe v gestu, které říkalo, stůjte, ani se nehněte. Hlavou mi letěly myšlenky a otázky. Co když to není zloděj, tak se mu omluvím, co když se otočí a uteče, tak se rozběhnu za ním. Pozorovala jsem ho upřenně a zároveň sledovala pohyb lidí v koridoru. Stál tam pár starších lidí a jinak nikdo. Ti by mi nepomohli, ani kdybych řvala o pomoc. Chlap se začal hýbat Tak to je konec, teď mi zdrhne…. Najednou strčil ruku za záda a zpoza opasku vyndal, světe div se, mojí peněženku a podával mi jí. Chňapla jsem po ní neschopna slova, což bylo asi dobře, protože jsem slušně vychovaná a ještě bych mu mohla začít děkovat. Otočil se na podpatku a odkráčel. Možná za rohem sloupu vzal do zaječích, ale to už mě nezajímalo. Začalo se mi vracet vědomí a s ním se mi roztřásly ruce. Hned, jak mi došlo, co se stalo,  pokoušely se o mne zase mdloby.

„No viděla jste to?“ drmolila jsem směrem k paní, která se odpoutala od svého zřejmě chotě a mířila ke mně, „to byl zloděj, on mě okrad a já na něj chtěla zavolat policajty, tak mi to vrátil,“ třásla jsem svojí peněženkou až z ní lítaly drobné.

„To byl zloděj? Já viděla, že na mě koukáte, ale já myslela, že to byl váš manžel,“ říkala paní a začal se shýbat a sbírat mince.

„Kdepak,“ mlela jsem a začala jí vypravovat, co se stalo, včetně svého snu. Paní na mě koukala s očima vytřeštěnýma hrůzou. „Ježiši, to jste odvážná, víte co se vám mohlo stát?“

„No, jo“, teprve teď mne napadlo, jaká všelijaká nebezpečí jsem naprosto nebrala v úvahu. Stačilo do mě lehce strčit a byla jsem v kolejišti nebo…. Ne, na to nebudu vůbec myslet.

„Promiňte, promiňte, že jsem vás tak oslovila, já to normálně nedělám, ale já jsem to musela někomu říct, já to ze sebe musela dostat, jinak bych se tu asi složila.“

„To nevadí, hlavně, že všechno dobře dopadlo,“ odpovídala paní a vedla mne k přijíždějícímu vlaku metra, abych pokračovala v cestě.

„To ten sen….“, řekla jsem ještě na omluvu svého neuváženého chování.

Ten večer už jsem nebyla schopná žádného dalšího rozhovoru. Všechna moje slova začínala a končila u mojí příhody. Neuvěřitelný na ní nebyl jen fakt, že mi zloděj peněženku vrátil, ale hlavně to, že se to vůbec událo a jaký vliv měl na vývoj situace můj sen. Od toho dne si svých snů hluboce vážím a věnuji jim zvýšenou pozornost. Už se těším, až se mi bude zdát o tom, jak jsem úspěšně vykradla banku. Pro jistotu si hned zítra koupím kožené rukavice a dvě velké tašky na prachy. K realizaci pak může dojít  třeba hned zítra ráno po probuzení….