Jeden týden bílého v bílém s bílou zdí.

Pondělí Bílá zeď. Nic víc. Je stále bílá. Marně se pokouším na ní něco napsat. Moje nehty už se dávno vylámaly, a po nich zůstaly jen jizvy. Už ani neteče krev, když drásám pomyslným zbytkem nehtu na zeď. Stejně tu zeď přemalujou zase na bílo. Úterý Stojím u ní. Tisku svoje dlaně, k té hladké bílé zdi. I svou tvář. Příjemně chladí. Stojím hodiny. Pořád stejně bílá. Ani jeden hrbolek. Středa Už mě od ní opět odtrhli. Jsou hnusní. Ti v bílé kápi jsou nejhorší. Mají v rukách jehlice a pořád mě píchají do žil. Chtějí mě vysát morek z kostí. A když začnou sát, vždycky potom usnu. A ta zeď se mě přestane smát. A někdy se mě zdá že je zelená, ale jen na chvilku. Pak jí zase přemalujou na bílo. Nenávidím je. Čtvrtek Už jsem zase u ní. Je věrná. Bílá. Chladivá. Jenže nemám volné ruce. Levou i levou mám okolo pasu. Zase mě oblékli. Nenávidím je. Zase do mě vysávali těma jehlama. Jsem u své zdi, tisku svou tvář na ní, a ona mě chladí. Proč jen je tak hladká. Hledám v ní už tak dlouho nerovnosti, nebo prasklinu. Ano prasklina by mě potěšila. Chci jí. Bouchnu si. A ani to nebolelo. Temná červená skvrna se každým bouchancem zvětší. Je to taková rozprouděná peřej. Cákne to. Bum. Znovu. Chci. Nééé. Už jsou zase tady. Už do mě zase vrážejí ty jehlice. Nechci. Jsou v bílém a jsou stále silnější. Chce se mě spát. Marně jim zvracím pod nohy. Pátek Probudím se bílou barvou. Po mém červeném potůčku a tůňce na mé bílé zdi není ani památka. Jsou hnusní. Nenávidím je. Vždycky přijdou. Pokaždé. Píchají do mě ty své jehlice. A potom je zase všechno čistě bílé. Rovné. Bez památky po minulém dni. Škoda že se k ní nemohu tisknout. Drží mě. Ještě že tu nejsou bílokabátníci. Ale přijdou. Přijdou. Vždycky přijdou. Alespoň jednou denně. Zase mě budou píchat jehlicema. Že je to baví. Oni mě neposlouchají. Sobota Nechci žít. Umírám bez své bílé zdi na mé dlani. Umírám bez chladu na tváři. Jen ona to umí. Umí jemně laskat mojí krev. Pije. Vím že má žízeň. Chtěl bych jí dát napít. Nemohu. Cosi mě stále drží. Nenávidím je. Neděle Už se zase tisknu. Dneska přišel ten hodný v bílém. Umí poručit ostatním. Ví, že musím třetí den k mé bílé zdi. Hodiny běží. Občas se na mě dívá. Má bílé dlouhé vlasy. Občas mu jdou bílé slzy. Má bílou tvář. Nevnímám ho. Mě stačí moje bílá zeď. Chci bít s ní a hledat nedokonalost. Proč mě vlastně bolí hlava?

---