Déšť

Déšť začal drobně a zoufale

tlumit ty bezbarvé tóny

a neustával.

Zábradlí sžírané korozí

tu plakalo nad mocí té rzi.

Slzy, možná příliš troufalé,

rušily píseň monotónní,

jíž on mi hrával.

 

Pak zastavil se a otřel ji svou dlaní,

kapku, jež tekla rezavá

po bílé římse.

Já v rytmu hudby vnímala

svých nohou komíhání,

když kolem visel

cár zdlouhavého hraní

a on tu stával.

 

Měla jsem pocit, zdání,

že všechno se mi klaní

i chatrné zábradlí, jak tu

stálo zkroucené.

Déšť léčil jako pohlazení,

když dopadal v pomalém taktu

a šeptal mi, že pro mne není

ta píseň k uloudání,

už nikdy více ne.

 

Jednu jsem měla námitku,

déšť mi ji připomíná

tichým vemlouvavým hlasem

ještě teď po létech,

když oprýskanou omítku

z té bílé římsy smývá.

Rez dávno rozpila se

na teskných starých zdech

a píseň stejná zase

tu zní. Však přece jinak,

než jak on hrával.

---