Co je svět zač

tak se mi na to mrknete vim ze je to nic moc ale... alespon se pobavite (ja nerekl ze umim psat :o)) )

Celý svět, shon, spěch.... útěk,
vžil se do našich myslí, našich duší.
Hvězdný prach, jas mléčné dráhy.... jen do tmy výštěk,
lahev v ruce, holka v druhé.... lidské srdce se snadno smutně splaší.

Dej Andělovi pocítit spravedlnosti,
stane se z něj krutý a děsivý obraz ďábla.
Dej Ďáblovi pocítit soucitu.... mravnosti,
stane se z něj bílý, slušivý... ale smutný a ustaraný pohled anděla.

Nikdy není dost času vidět všechny hvězdy...
jejich svit na našich tvářích.
Hladí, povzbouzí... dává naději... do života.... do celé té pravdy,
K čemu jít spát s mlhou v očích.... k čemu je pak nevinnost spících?

Co je vlastně svět? Je to jen střep z hlavy jednorožce?
je to snad přece jen něco kde se dá žít?
Velké žitné pole, strašák uprostřed.... má více odvahy než-li svět.... než-li.... sedlák klečící na rohožce,
jen kus hadru, pár cinkátek, pár střepů.... zůstal tu... přece nám jako svět neulít.

Cesta dlážděná tupými hlavami koulející své velké slepé oči,
někdo po ní jde, někdo se přidá k hlavám.
To je jeden svět, jeden co všechny a všechno přeskočí,
je to jeden střep, střep ve velké skládance.... i když co já se vlastně starám?

Planý osud, vzdálený pohled z jiné tmavé tříštěné reality,
někdo vidí planoucího ďábla v malé zalezlé duši, jiný anděla ve velké stydlivé... slepé potvoře.
Když se jednou světla večer rozesvicí, po celém světě, každý vidí jiné věci... jiné a jiné rarity,
všichni běží k ostatním, říct jim to co viděli... to co jim běhá po jejich smyšleném dvoře.

Zůstane jen starý,nemocný a opadaný strom,
zůstane na našem nádvoří, tam kde ho lidé mají zapotřebí.
K večeru, spánek začne lid honit a přepadávat, až je po jednom pocyhtá a dostane... pak nastane zlom,
stane se vše černou tmou.... nepronikavou clonou... děti už šli spát... nezlobí.

Co je svět světem, vše je jen prý velký klam a mámení,
nebo by to snad byl jen velký opadaný strom? či snad jen skutečnou myšlenkou?
Jeden nikdy neví, ví jen to co mu svět řekne, to ho navždy... ošklivě změní,
tak aby svět viděl tak jak svět chce.... jako věc dokonalou.... nadevše skvělou.

Měsíc pomalou vyhnalo vstávající rozespalé slunce,
je tu zase den, ta nudná i hezká opakující se část života.
Přeci snad se něco najde... snad zamilované květnaté věnce,
to jediné nám snad zbylo, ze všeho... až do konce, do dalšího světa... dalšího tvrdého géta.

---