Matka jako smysl života je nesmysl

Matka jako smysl života je nesmysl

Elfriede Jelineková – Pianistka, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2004

     Není na škodu, že se zde scházejí recenze na Staré mistry a Pianistku, neboť jejich tvůrci mají mnoho společného. Elfriede Jelineková (nar. 1946) je totiž vedle Thomase Bernharda dalším z nejznámějších kritických hlasů (uměleckého) Rakouska. Oba mají hudební vzdělání, oběma jsou vlastní moralismus, sarkasmus a radikální postoje, oba lze vřadit mezi spisovatele tzv. „protivlastenecké“ poválečné rakouské literatury, oba jsou v Rakousku zatracováni a celým zbytkem světa obdivováni. Jméno Jelinekové je nerozlučně spjato s řadou, její složitou osobnost zjednodušujících (a proto vděčných), přízvisek – feministka, komunistka, nihilistka atd. V loňském roce k nim přibylo další, které však mnohým vyrazilo dech a přinutilo je pohlédnout na Jelinekovou novýma očima – nositelka Nobelovy ceny za literaturu.

     Román Pianistka (Die Klavierspielerin, 1983) se stal autorčinou komerčně nejúspěšnější knihou a dal vzniknout stejnojmennému filmu, který v roce 2001 natočil známý rakouský režisér Michael Haneke. Pianistka je do značné míry autobiografickým příběhem ženy-hudebnice deformované vlivem své matky a Jelineková zde útočí na tzv. vídeňskou kulturu, potažmo na celé Rakousko, dlužna nic nezůstává ani své pozici kritičky patriarchálního uspořádání současného světa.  

      S hlavní hrdinkou se setkáváme v době, kdy je jí něco po třicítce, prostřednictvím střídání časových rovin nám však nezůstane utajeno ani její mládí a dospívání. Erika Kohutová, učitelka klavíru se sklony k sebemrzačení, žije od chvíle, kdy její otec musel být svěřen do ústavní péče, sama se svou matkou – starou despotickou ženou, která Eriku pokládá za svůj „majetek“ a podle toho s ní také jedná. Hrdinka touto až chorobnou spjatostí matky a dcery trpí, přitom si však neumí jiný způsob existence představit. To se, alespoň částečně, změní v okamžiku, kdy se stane předmětem touhy jednoho ze svých žáků, Waltera Klemmera.  Zatímco z mladíkovy strany jde především o ukojení chtíče, Erika hledá hluboký vztah, který by ji zachránil před doživotním utrpením v područí matky. Střetávají se zde tak dvě naprosto odlišné pozice – ON chce její tělo a obyčejnou žádostivost přitom zahaluje do velkých slov o lásce, ONA hledá porozumění a něžnost, své city však ukrývá za pózou masochistky toužící po bolesti a ponížení, přičemž tajně doufá, že její žádost nebude vyslyšena a dostane se jí zcela opačného zacházení.

     Pianistku rozhodně nelze označit za dílo vulgární - spisovatelka se při strhávání roušky z často tabuizovaných témat bez podobných prostředků většinou obejde - román není pornografický, je pouze „lidský“ a to v celém širokém smyslu toho slova.

     Nakonec jeden výrok Jelinekové, výstižně charakterizující její tvorbu: „Pokud lidé chtějí konzumovat umění, musíte je udeřit do tváře, jinak to nejde.“