hodiny v prach

zase jedna.... hmm vec

Cesta

Pomalý krok, pomalý život bez citu,
člověk snaží se najít alepoň trochu útěchy v kabátu.
V pozadí tmy, v slepotě, kam ten člověk jde... neřekne ani větu,
jde dál, dál do hlubokých zaslepených snů.... do dalších světů.

Na co člověk pomyslí, když uslyší ticho?
co člověk uvidí, když je před ním.... jen hluboké nic?
Vzdálený výkvět čehosi v nás, čehosi naslouchavé ucho,
člověk vidí, učí se, co však ví? Je to bůh nebo něco víc?

Někdo projde bránou z obsidiánu a krve po dlaždicích ze smutku,
projde v klidu, projde... jen se okolo na stromy... opadané.... rád dívá.
Jiný to poďas... člověk projde malými trnitými vrátky, jako vlakem... bez lístku,
jde dál a dívá se kolem... lidé jen kutají, rubají... pracují... pro pána...pro pána co znuděně jen zívá.

Hluboký pohled na jaro, oči v mlze, bez viditelného odlesku,
divají se daleko, na zelené stromy, na zvěř, na slunce...
V mlze je vidět jen holá stráň, občas plevel...to z nenadálého pánova postesku,
člověk sbírá svou duší, jen ji hází, ztratil vše co mohl, své milé, své slunečné věnce.

Slza, bílý velký drahokam, přímo z velké skály... lidského srdce,
malý drahokam, velká nezměrná síla pocitu a emoce.
Co se stalo člověku, který ten drahokam našel? kam mu asi zašlo jeho slunce?
kam zmizela jeho duše? do propasti, do velké tmy, nebo rozžhavené pece?

Protřelá osoba, zahalená v plášti... s kosou na rameni.... chodí po světě,
nevybírá si, nenadává na svůj osud, plní jen to co našla v přesípacích hodinách.
Plouží se,plouží a slídí hledá rozbité hodiny, aby je spravila, aby přestřihla tak krátké nitě,
skotačí, jásá, a přitom se belhá, pije a dotírá, pak sekne a nit se přetrhne, dojde písek a svět je náhle prach.

---