Chyby druhých.

         Mám pocit, že nejvíce nás rozčilují chyby druhých, se kterými nemůžeme nic udělat. Znáte to sami. Někteří lidé jsou prostě nepoučitelní. Já sám jich znám několik. Například kolega z práce. Nedokáže jíst poléfku potichu. Srká ji ze lžíce tak hlasitě, že se to nedá poslouchat. “Nesrkej!”, napomínám ho. “Jo. Promiň.”, odpovídá. Ale dříf než sní pět lžic, srká znovu. Beznadějný případ. Zato biftek dokáže slupnout v takové tichosti, že byste si nefšimli, kdyby ho jedl z vašeho talíře.

         Nebo můj syn. Jakmile uvidí pavouka, neudržíte ho. Sám nevím, co mu na něm vadí. Možná těch osm nohou, možná to chlupaté tělo. “Nebuď padafka.”, říkáme mu fšichni. Marně. Je to prostě něco, s čím nic neuděláme a právě to nás na tom tolik rozčiluje. “No a co,” říkám si často, “někdo se štítí myší, někdo fčel, můj kluk pavouků.” Často přemýšlím po kom to asi zdědil. Znáte to, když se geny točily a míchaly svůj proteinový koktejl, někde se připletlo cosi o pavoucích. Možná to byl dědeček, možná tetička z matčiny strany. To je konec konců jedno. Prostě je to v něm, a my s tím nic neuděláme.

         Nebo sousedovic holka. Je chytrá na matematiku, ale český jazyk jí nejde ani trochu. Pořád si plete příslofce a zájmena. Chudák paní učitelka si s ní už neví rady. Asi ji to zlobí, ale nemůže s tím nic udělat.

         A co vy? Také vás rozzlobilo těch sedm f , se kterými jste nemohla udělat nic jiného, než je škrtnout červenou barvou?