Dokument o reálně bezcílném duševním pochodu

Občas člověk má potřebu tvořit a občas má k tomu i chuť zjistit, jak se na jeho smýšlení dívá veřejnost. Mel jsem potřebu i chuť....

Tam a zase zpět. Vracet se pořad k tomu samému, co člověka někdy těší a někdy ho to tíží tak, že neví, kde hladat cestu. Vidět kolem vše vždy znova a přitom pokaždé jinak.
Temnota mysli se mísí se světlem, které od někud přichází a ponechává člověka ve stavu kdy tápe a snaží se najít alespoň něco, čeho by se mohl chytit.
Ikdyž na druhou stranu věci, kterým člověk čelí mají asi nějaký význam měly by mu připomenout to, že asi jeho život má nějaký cíl, nebo hlubší smysl, který se ukáže až časem.
Mezi světem, který je nám nastolován jako fyzický a mezi světem, který každý vidí je až neuvěřitelný rozdíl.
Fyzický svět je předhazován jako shluk nahodně spojených molekulárních až snad abstraktně vyhlížejících věcí, které nabyly náhodou určitých tvarů a vlastností a přitom se náhodou stalo, že pár organických sloučenin po miliónech let nabylo schopnosti vidět tyhle abstraktní věci konkrétně a dokázali se tak vzepřít samotné abstrakci světa konkrétním cítěním.
Či snad přemýšleli, a dokonce se z nich stali manažéři, kteří začali pracovat se stávajícím prostředím tak, aby docílili co největšího zisku na všech úrovních za stávajících podmínek.
Je tedy svět shlukem atomů, anebo nástrojem toho, který má sílu jimi vládnout?
Svět a nahlý rozvoj mutací a přeměn, které člověk nazval evolucí může mít nějaký třeba náhodný vznik, ale pořád přichátí otázka - kam to vše jen směřuje?
To, čemu říkáme technický pokrok, žene jeden druh dopředu, bez toho, že by dával ostatním prostor a spěje do stavu, kdy nebude problém ovládnout celý vesmír.
I kdyby byly meziválečné konflikty minulosti zapomenuty a došlo k tomu, že jeden druh osídlí všechen potenciální prostor, tak tu chybí samotný smysl celého snažení. Během dalších let nastane rozvoj genetického inženýrství tak, že nebude problém vyrobit libovolnou organickou věc s libovolnymi vlastnostmi, která přežije všude tam, kde to bude jen potřeba a otazka dodatečného dodání inteligence nebude asi problémem, Určitě se stane to, že na jiné planetě bude tenhle vědecký pokus vysazen a se zájmem pozorován. Lidé si budou hrát na bohy, ale je tu důvod tomu věřit? Pokud by si hráli a nechali tento experiment dojít až do té fáze, kdy se rozvine dotyčný národ do té míry, že bude tvořit svůj svět, tak přijde nápad dotyčnou rasu zničit, protože by se mohla do budoucna stat konkurenceschopnou. Pokud se to neuskuteční, nebo se to nepodaří, tak tento problém na dlouhou dobu problém nebude, ale pokud se začne daná rasa blížit technologicky ke svému stvořiteli, tak už jakákoliv inteligentnější rasa musí uvážit minimálně možnost cesty- diplomacie, nebo destrukce. Každá rasa s kratším vývojem má strach, který řeší zbrojením a v zápalu expanze by mohla jiné rasy nepříjemně omezovat a tomu by se každá inteligence snažila předejít. Z vlastního pohledu mi příjde tato cesta při pohledu na dnešní civilizaci velmi reálná. Počítám s tím, že bude ještě mnoho a mnoho let trvat, než se náhled na moc a s ni spojenym materialismem změní, nebo mezitím bude Země zničena.
Jak víme, tak úroveň technického vývoje není lineární a to, co se děje během poslední doby je v rámci grafu tisíciletého vývoje takový skok, že se tomu těžko dá uvěřit.
Dostáváme se pomalu, ale jistě na úroveň stvořitele a jsme národem, který vládne silou a materialismem.
Když nachvíli nebudeme řešit učení pana Dárwina a připustíme možnost toho, že ve staroindické literatuře(a mnoha dalších) mohly být létající stroje a bohové, tak si začínám myslet, že blízká budoucnost asi zase tak přímočará nebude. Uzavírání jednoho období Aztéckého kalendáře a dobové věštby mne v tomto pohledu jenom utvrzuje. Rok 2012 se blíží a pro mně, jako jednoho z několika miliard unikátních jedinců živočišného druhu nastává otázka- byli by lidé připraveni v tom lepším případě na diplomatickou návštěvu?
Je zde na místě vidět při pripuštění takové budoucnosti vidět svět jako náhodnou kombinaci atomů a nebo připustit vyšší záměr?
Tolik otázek, tolik možností a každá z nich je reálná už jen vzhledem k tomu, že člověka, jako součast vesmíru napadla.
Už jen sepsáním této myšlenky jsem jí dal sílu k existenci, ale smyslu existence samotné se nedotýká ani okrajově. Končím tak svůj myšlenkový pochod, stejně jako v minulosti, stejne jako lidé předemnou a lidé, kteří se jím budou zabývat po mne.
Existence - Ikdyž se k jejímu smyslu budu vracet znova a znova, tak stále budu tápat v temnotě a nebudu schopen najít žádný bod, kterého bych se mohl pevně chytit.

---