Accept The Rave!

jednou takhle na jaře přišel za mnou a tiše řek:
„v krvi mám rtuť, smysl mi unikl, dostal jsem chuť na kousek perníku“
můj vlastní stín, co si na něj nevidím
co je ve mně ukrytý a má srdce rozrytý

tak to jsem nestihl – trápí mě stíhy
trefně to vystihl vrah mojí múzy
o čem to povídám..o srdci? rýhy?
ano, již nějaké mám, tvoří se v kruzích

když mi bylo špatně z chlastu, zvracel jsem a zmatkoval
pil jsme modrou vodu z plastu, chvěl jsem se a fackovaL
měL jsem to ze svých chromozómů, to vím zceLa přesně
a kolem sebe svoji zónu, kam nikdo jiný nesměl

jednou takhle kolem léta, vyletěla z úst ta věta:
„nikdy se nesměj naprázdno, to nemá hloubku, žádné dno
opakuješ se stále dokola, lze říci, že jsi mrtvola
vyžilá duše, lapáš po dechu, nemám pro tebe žádnou útěchu“

můj vlastní stín, navlas je mi podobný
vysmívá se mi
navzdoRy tomu, že je to krajně neslušný a nevhodný

z pití měl jsem bolesti, vředy, naříkal jsem a nadával
že bylo to naposledy a druhý den zas nasávaL
všichni kolem už to víme, každý kdo tu dřepí
nejlepší proti kocovině je zkrátka vůbec nepít, nepít

jednou takhle při podzimu, slyším znít od svého stínu:
„nech chladnou hlavu, začni hrát
šanci máš mizivou, bílý dá vždycky maT
jenom se neupřímně usmívat
mazat med kolem úst, to měl bys znát, *ičo“

a já se zamyslel nad vesmírem
nad tou skleněnkou, ve které žijem
vydal jsem nenapodobitelné vzdechnutí
primární skřek, to on mě donutil
políbiT Zeď
pochopit svět

když mi bylo zle jen z pití, prosil jsem a urážel
to co zpestřuje mé žití, co dostává mě do ráže

a pak jednou přišla zima, můj stín zmizel mezi svýma
mohl jsem se smát, na chvíli svobodný
jen se vysmívat
navzdory tomu, že je to neslušný a nevhodný

---