Kvítí AlSaLu

Oblaka bílá jak perleť ze svatých křídel

Otvírá se scenérie mohutných chrámů

Až budeš kráčet cestou lidských sídel

Tvé oko spatří obraz zasazen do stříbrných rámů

Ohranič si svou působnost

abys ohňem nezažehl svět

Ten plamen ukryj v srdci

pro čas, co má přijít co nevidět...

Pak ponoříš rozžhavenou ocel

do kádí mocných lektvarů

a zrodí se nový svět

nádherných útvarů...

Rozhoď kytici bylin co zem Bohemia zrodila

ve větru duch kapkami deště probudí

to, co ještě spalo, když matka tě za ruku vodila...

a blesk z nebe do skály prudce uhodí...

Probuzení, co pláč provází

Kouzelný úsměv rodí se na tváři

Dítě malé hračky rozhází

a přicházejí otcové, statní kováři...

Krůček po krůčku učíš se dívat

na tenhle svět, co formuje díla...

Ruka Moudrého vším Tě provází

a v čas nejhorší vyjme Tě z nesnází...

Uvidíš dny, kdy slunce zahradu roztančí

kdy plody se stanou slastnou rozkoší

Však nejprve hořkost zakusíš

a mámení světa těžce vyzkoušíš...

Co zbyde z trosek iluzí,

z toho postav hrad

jak Moudrost tě vyučí

ve zdech číhá s korunkou had...

Cesta se otvírá dokořán

Mládí se stává stromem krás...

Život není zdaleka dokonán

a řeku tvoří kamenná hráz...

Mladý květ, poupátko voňavé

Přivoníš k ní, když otevřela tvou bránu

Co mladé je, to jednou dozraje

a spatříš v dáli čápa nebo vránu...

Jest Dílo, jenž vyčkává

na čas, kdy bude zrozeno

a nebeská rosa nikdy neváhá

když je s láskou semínko vsazeno...

Z dávných věků, kdy ještě nedýchal svět

přichází světlo budící květ

Květ poupěte a rozverných ratolestí

Tvé srdce zaplaví nevýslovný pocit štěstí...

Ruku uchopí ruka v lásce souznění

nedá se znásilnit, co se pak objeví...

Slza hluboké radosti probuzena dotykem

neseš si nádherné záchvěvy teď každým dnem...

I přijdou temné chvíle

myšlenky zpřádají temný mrak

Teď vem ten meč z oceli pevné

a zasaď jim ránu, ať čerstvý vítr může zas vát...

Když přejde ta bouře černého mámení

nasněží ve vločkách tajemné znamení

Jen na chvíli spatřit jej smíš

abys uhodl jak s ní jít výš...

A nebe je tam, když uhodneš

a za nebem to, co dávno víš...

Občas o kámen zakopneš,

ale pak vroucně políbit ji zase smíš...

Mezi nebem a zemí

Květinku nalezneš...