Kterak může náhoda ovlivnit náš život

Pohádka (povídka) určená k poslání do soutěže: "Ježíšku, já chci plamenomet", proto je mírně naturalistická, ale dá se to vydržet...

Kterak může náhoda ovlivnit náš život Kdesi v paralelním vesmíru… Ozvalo se rázné zabušení na dveře. Než stačila princezna cokoliv podniknout, do místnosti vtrhl zchvácený voják a padl jí k nohám. Princezna sebou leknutím škubla, důsledkem čehož jí z pod sukně vyklouzl vlhký, mechanický vibrátor. Mechanismus byl stále natažený a tak sebou robertek začal mrskat po mramorové podlaze jako z vody vyvržený pstruh. Zpoza závěsu za princezniným křeslem vyskočil muž v drátěné košili. Rozhrnul plášť, tasil meč a uťal neznámému vojákovi hlavu. Krátce se zadíval na ztrnulou princeznu, zborcenou krví, zašklebil se a podřezal si hrdlo. Mladá panovnice zakřičela… Úzká škvíra se pomalu rozevírala. Proud světla si začal nemilosrdně razit cestu k očnímu nervu, takže se na okamžik opět reflexivně stáhla. Stačilo to však k tomu, aby se probudilo vědomí, které svou neodolatelnou silou odtrhlo víčka od sebe a ukázalo tak světu pár modrošedých, nevýrazných očí. Muž, jemuž patřily se jmenoval Pert. Pert byl obchodník s ovcemi, přepadený před dvěma dny vojáky, vracejícími se domů ze Západních bitev. Nedávno výhodně koupil stohlavé stádo royal-rudy plemene a nyní je hnal na své pastvy. V tom se na něj a jeho pastevce snesla sprcha svištících šípů. Zasaženi byli všichni, většina smrtelně. Z blízkého hájku se vyvalila horda dlouhovlasých mužů sekajících střídavě do bezmocných ovcí a raněných honáků. Pert, lehce raněn do ramene, vzal duchapřítomně šíp ležící vedle něj a bodl si jej do prsou. Tělem mu projela vlna bolesti a ztratil vědomí. Zadíval se na svou hruď, ozdobenou šípem. Měl štěstí, protože krev unikající z rány vytvořila kolem střely vzduchotěsnou izolaci a zabránila tak vzniku pneumotoraxu. Vojáci se stádem zmizeli. Kolem něj se válela znetvořená těla honáků (byla mezi nimi i celá jeho rodina) a ovčí kosti. Sebral všechny své síly a zařval. Vyčerpán pak opět upadl do bezvědomí. Babucha sáhla do hrnce a vytáhla malého čolka. Vhodila zmítající se zvířátko do hmoždíře a rozemlela jej. Přilila kouřící nažloutlou tekutinu a výsledek své soustředěné činnosti mu nalila na ránu. Pert sebou trhl, ale byl pevně poután k posteli. Babucha uchopila šíp a nečekanou silou mu ho vytrhla z hrudi. Na ránu rychle hodila kydanec jílu a přikryla ji kusem látky. Pert se bolestí pozvracel a nyní zhluboka sípal, chřípí roztažené. Stařena mu vypláchla pusu a začala ho jemně vískat ve vlasech, mumlajíce chlácholivá slova. Zkoumavě si ji prohlížel a došel k závěru, že nikoho tak odporného ještě v životě neviděl. Neměla již skoro žádné vlasy a lysé temeno hostilo mokvavou vyrážku. Pod rozpláclým nosem našel místo bělostný knír, skvěle kontrastující se zbytky začernalého chrupu usazeného v paradentozických dásních. Na sobě měla pouze sukni, z pod které vyčuhoval pár nateklých nohou, obmotaný břečťanem křečových žil. Od pasu nahoru viděl nebohý obchodník pouze mlhu a věřil, že ho tak chce bůh ochránit před ztrátou zraku. To už mu však babucha stáhla kalhoty a vzala si ho do pusy. Ovzduší naplnil její zkažený dech, který Pertovi vehnal slzy do očí. Omdlel. Probudil se do krásného rána naplněného ptačím zpěvem a slunečním svitem. Babušin lektvar překvapivě působil. Ránu již pokrýval tlustý strup a Pertovi se opět normálně dýchalo. Všiml si také, že již není přivázán k posteli a že je úplně nahý. Vybavil si dějství minulé noci (předpokládal, že je u babuchy jen krátce, ve skutečnosti spal tři dny), nahnul se přes okraj lůžka a zvracel. Žaludek se mu bolestivě sevřel prázdnem, při pohledu na vyvrhnuté žaludeční šťávy. Vstal, oblékl se do svých zkrvavených šatů a začal hledat něco k snědku. Našel kus plesnivého chleba a v mžiku jej zhltl. Do místnosti vstoupila stařena a obdařila jej okouzlujícím úsměvem, doprovozeným smyslným mrknutím. Pert neváhal ani na okamžik. Popadl těžkou sekeru opřenou o špalek a zabořil ji babuše do hlavy až po toporo. Stěny se zbarvily směsicí mozku a krve; stařena klesla bezvládně k zemi. V obličeji měla stále lehký, žoviální úsměv, nyní trochu ztrnulý. Pert jí však již nevěnoval pozornost a snědl vše, co mu přišlo do cesty. Začal uvažovat. Podle oblečení a délky vlasů usoudil, že muži, co jej přepadli, byli nájemní seveřané bojující na západě proti knížeti Noemu. Vzhledem k tomu, že je najala princezna Oktávie, nejčistší mezi čistými, měl, jako její oddaný poddaný, právo požadovat náhradu. Princezna byla proslulá svou laskavostí vůči středním a mírně bohatým vrstvám, ke kterým se Pert ochotně hlásil. Rozhodl se tedy, že se vydá do hradu a ohlásí světu bezpráví na něm napáchané a možná (jak doufal) na tom i něco vydělá. U stařeny objevil staré vojenské šaty a převlékl se. Do kusu látky zabalil tu trochu jídla co chlípné babici zbyla a vydal se na cestu. Pro oblečení do svého domu se neodvažoval, obávaje se nevděčných žoldáků (neměl ani ponětí, že od doby, co byl postřelen uplynul bezmála týden). Už si začal rozmýšlet plamennou řeč, kterou princezně zarecituje (náš hrdina byl zkrátka perfektcionalista). „Volala jste mě, má paní?“. Princezna natočila svou buclatou tvář směrem ke zdroji otázky a celá se rozzářila při pohledu na barona Kolchoze: „Ano barone, volala…“ „Já Pert, váš nejoddanější služebník k vám s prosbou medle přicházím. Nemnohokrát vyšla luna od doby, kdy mi bůh vzal všechno, kvůli čemu jsem žil; ženu, děti, přátele a moje ovce, z nichž každá měla jméno a své místo u rodinného krbu…“ „Svlékněte se barone.“, přikázala princezna. Ženami obdivovaný Kolchoz nezaváhal ani na okamžik a v mžiku se nad ní tyčil tak, jak ho bůh stvořil. Silou vůle přinutil svůj obří penis k erekci a čekal. Na podobné situace byl zvyklý a nevadily mu. Díky svému vzhledu získal šlechtický titul a soulož s tlustou princeznou bral jako jistý druh nepříjemné povinnosti. V opačném případě by ze dvora putoval zpátky na pole nebo rovnou na šibenici. „Lehněte si!“; Kolchoz si lehl. Princezna Oktávie si rozepnula plášť a odhalila baronovi své bělostné tělo podobné koláži z bílých pneumatik. S hlasitým funěním se vyškrábala na krásného Kolchoze a nabodla se na jeho kopí lásky. „Bůh mi řekl, že Vy jste jediná bytost schopna mi pomoci. Odčiňte kruté bezpráví, ó neposkvrněná, potrestejte viníky! Plazím se vám u nohou a cítím teplo vaší dobroty. Jsem pouze nuzný obchodníček, úplná nicka, kterému už nic na tom světě nezbylo...“ Po jejím těle běhala jedna vlna za druhou. Kolchoz se přistihl, jak je se zájmem pozoruje a tázavě se na sebe zadíval. Princezna právě dosahovala třetího orgasmu a divoce sebou škubala. Baron ležel rezignovaně na zádech a občas zakřičel (nikoliv však rozkoší, ale bolestí, protože panovnice měla nesmyslně úzkou vagínu). Jakmile měla princezna dost, vyhodila Kolchoze vztekle z ložnice. Baron, kráčeje švihácky ke komnatám madamme Rosa, poslal zavřeným dveřím vzdušný polibek. „Jste krásná. Jste krásná jako laň, když pije z lesní studánky; jste krásná jako slunce laskající vaši nádhernou tvář. Jste ušlechtilá jako spravedlnost, silná jako země, když se zlobí; jste dobrotivá jako bůh. Už nyní mohu umřít šťasten s pomyšlením, že jsem vás na vlastní oči viděl. Já, úplná nula…“ Princezna odhrnula závěs a vyhlédla na nádvoří. Plakala. Krutý osud ji daroval tělo, které se jí hnusilo. Nechtěla, aby ji někdo viděl; chtěla být sama. Právě proto se jí nyní pod okny procházela krásná princezna-náhradnice a ona nevycházela ze svého pokoje. Důsledně svým rádcům nakázala, že ji nikdo z poddaných nesmí spatřit. O její existenci vědělo pouze několik zasvěcených, kteří dobře chápali, jak důležité je zachovat rod. To byl také jediný důvod, proč se jí ještě nezbavili a Oktávie to moc dobře věděla. S potomkem si dávala hodně načas. Zatáhla závěs, lehla si na postel a plakala. „Pusťte mě! Chci mluvit s princeznou Oktávií!“, dožadoval se Pert. „Takovými, jako jsi ty tady krmíme prasata. Zmiz!“ Strážní popadli o hlavu menšího Perta a mrštili jím o dlažbu. „Ještě budete litovat…“, spílal smějícím se vojákům a odkulhal pryč. „Nesu důležitou depeši od hraběte Neoeho, musím rychle k princezně!“ Strážní se na sebe na okamžik zadívali a jeden z nich řekl: „Dej nám tu depeši, My ji předáme. Do hradu tě pustit nemůžeme, vojáku!“. „Vidíte tu pečeť?!“: řekl Pert a před očima jim mával výsledkem svého pokusu se svíčkou a nožem. „Pokud nechcete ještě dnes viset, pusťte mě, pro lásku boží!“ Jak už to v podobných situacích většinou dopadá, neoblomní strážní nakonec vychytralého hrdinu do hradu vpustí. Vojáci Pertovi řekli, kam má jít a přitom se na sebe nervózně dívali, taková smůla, že se to stalo zrovna jim. Pert slušně poděkoval a začal stoupat po schodech. Kolem něj energicky proudili vojáci z hradní stráže, když v tom někdo zařval: „Hej, co tady děláš!“ Bača sebou leknutím trhl a spatřil strážného, který s ním včera mrštil o zem, jak si k němu razí cestu. Dal se zmatený úprk. Vyběhl po schodech nahoru a vrazil do nižší dvorní dámy, shodou okolností jediné přítelkyně pravé princezny. Madamme Viola se počůrala a ječela, že ještě nechce umřít. „Kde je princezna!“ vydechl Pert. „O poschodí výš, třetí dveře zleva“, odpověděla poslušně dvorní dáma a vzápětí se zarazila na tím, co právě řekla. Jenomže náš hrdina už mezitím utíkal nahoru, opakujíce si svůj monolog. „…Váš dech zdá se mi čistý…čistý jako Jezulátko…“, vybral ostrou zatáčku a převrhl květináč s malou palmou; „Ve vašich krásných očích lze spatřit moudrost praotců, celých generací mudrců…“, nemohl si zaboha vzpomenout, které dveře to byly; „Pokud něco neuděláte Vy, tak budu s jistotou vědět, že už nic udělat nešlo, ach má paní…“, nebyl čas; za zády se mu ozýval dusot několikerých nohou. Srdce mu divoce bušilo, spánky tepaly krví. Doběhl k nejbližším dveřím, prudce na ně zabušil a vpadl dovnitř. texttext

---