Vlastně vůbec ne o čem jsem chtěl

Vlastně vůbec ne o čem jsem chtěl

Vracel jsem se od přítele. Chtěl si nejspíš promluvit o starých časech a já jsem mu to nijak neměl za zlé, protože to časy jistě byly. Snad i dobré. Ale to nic, na tom nezáleží. Takže, vracel jsem se od přítele. Mohlo být tak kolem šesté hodiny večerní, déle ne. K domu jsem šel úzkou cestičkou. Snad abych si užil spadané listí, snad abych se vyhnul ostrým světlům pouličních lamp. Ostrým pohledům (neméně ostrých chlápků... nu ano... i dívek). Ale to stranou, to jsou čistě mé problémy. Niterní, jak se zálibou říkám. Tak jsem se tedy šoural domů, vychutnával si šumění listů a nevnímaje okolí jsem skoro zakopl o to... No víte, kdybych to vypověděl tak přímo, možná by to znělo trochu... Totiž tak, já jsem si toho všiml až v tu chvíli, kdy jsem o to málem zavadil botou – tedy nohou. A to opravdu. Byl jsem možná příliš zahloubaný a přemýšlel o smyslu uplynulé schůzky. Ale nevadí. Zkrátka to tam leželo. Já to vyprávím, jak kdyby se jednalo o kdovíjakou věc, to ne. Prostě na té cestě ležela peněženka. Tak, nečekané. Ale to spíš proto, že bylo čekáno něco víc. Tím mým protahováním. Ach já vím. Ale já když vyprávím, tak tedy vyprávím. A to se všemi podrobnostmi. Zacházím do takových detailů, že to jistě už mnohé přestalo bavit. Ale tam s tím. Zpět k peněžence. Myslím, že každého alespoň trochu zvědavého (a ani to možná ne) člověka by napadlo peněženku sebrat a podívat se, zda vevnitř není fotka, možná jméno, snad i adresa vlastníka. A pak, zřejmě ano. Řekněme, jestli měl majitel i nějakou hotovost v peněžence. Snad i některý (ne-li mnohý) by i částku vybral, peněženku zahodil, zapomněl a přilepšil si. A to já bych tehdy věru potřeboval a to neříkám jen tak, aby bylo jasné. A teď tedy ke mně a tentokrát již cíleně. Já jsem vám tam tak stál, tedy, nad tou peněženkou. No a začal jsem přemítat, komu ta peněženka asi patřila a jak to, že ji ztratil. A jak to že zrovna tady. Ani to nebylo dávno, když tu ještě tak leží. Klidně by se ta osoba teď mohla vrátit a snad mi i vyhubovat, proč tu peněženku zvedám, když mi nepatří. Nebo, proč tu peněženku tam tak nechávám a nevezmu ji a neodevzdám třeba na stanici nebo přímo jemu, pokud bych ho zastihl. A tu mě napadlo, proč vlastně zmiňuji muže. Ta peněženka totiž vůbec nevypadala mužsky. Nevím co, ale něco určitě na ní bylo tak dívčí. Mohl bych ji zvednout a donést tedy majitelce, jistě nebude daleko. Ale co pak. Snad si ještě bude myslet, že jsem jí tu peněženku ukradl já. Ale proč by. To bych nehledal a nedával se do hovoru. Snad by se zarděla a s trochou poníženosti poděkovala. Možná že by mě i políbila. Ba ne. Jaké já mám štěstí, tak ona by mi vyčinila. Ale co s tím.

Já jsem vám tam stál pět, deset, snad i třicet minut. Tam, nad tou peněženkou. A možná, že i někdo prošel. A divil se, pročpak peněženku nezvednu, když mi upadla. Třeba také začal přemítat nad pádem peněženky, a tedy, následném ležení tam na zemi. A snad pro tuto myšlenku jsem se otočil a rychle odkráčel nazpátek po cestě a vydal se tou osvětlenou. Jaká ironie. Jaký podivín to já jsem. Jen kvůli hloupé peněžence. Co se mohlo stát, co se jen mohlo dít. Mohl jsem se stát zbohatlíkem. Mohl jsem se dokonce i seznámit s nějakou (samozřejmě ne nějakou, to se nesluší). S dívkou. A jak by se ta podivovala nad nezaznamenanou ztrátou.

Mohl bych se snad vrátit a... ba ne... jsem slaboch.