Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Smutný čaj

05. 03. 2005
1
0
1394
Autor
maximaxicek

no, je to takové spestření mezi mojí tragipoezií hrající trochu na city.

Byl jednou jeden smutný čaj. Ze začátku to vypadalo, že prožije obyčejný čajový život, od louhování až po rozlití v žaludku, vše začalo tím, že si ho uvařila stará paní Krumpáčková, s tím že si ho pěkně vychutná se svojí kamarádkou Maruškou, ale k tomu už nedošlo. Když totiž tato stará paní vařila sobě čaj a Marušce kafíčko zatočila se jí hlava a ona omdlela. Maruška vyjekla: “Boženko, ach pane bože!” A běžela zavolat záchranku, ta přijela a odvezla Boženku do nemocnice. Tam jí zjistili malou mozkovou příhodu. Naštěstí to s ní nebylo zase tak vážné, ale stejně si ji v nemocnici nějaký čas nechali.

Doma zatím čaj chřadl a chřadl, byl totiž velice smutný, že z něj nikdo ani malinko neupil. A tak čekal, až ho někdo vypije, vlastně nic jiného ani dělat nemohl. Minul den, druhý i třetí a čaj stále čekal, ani kočka Micka si ho nevšimla. Uběhly další dva dny a čaj už byl na pokraji zoufalství, začal totiž plesnivět a to je to nejhorší, co může čaj potkat. Komu by také bylo příjemné, že se na něm tvoří něco odporného, čeho se nemůže zbavit. Čaji navíc plíseň působila nesnesitelnou bolest, na kterou musel neustále myslet.

Zatímco čaj byl opravdu na dně a ze všeho nejvíc si přál, aby ho Micka převrhla, a tak ukončila jeho trápení, Boženku navštívili v nemocnici její příbuzní a ona se jim svěřila se svojí obavou: “Pavlínko, prosím tě já tady takhle bezmocně ležím a má Micinka, ta malá chudinka, už několik dní nedostala papání, nemohla bys ke mně zajít a něco jí dát, a když už tam budeš můžeš také zalít mé muškáty.”

Chudák čaj už zažíval hotová muka, plíseň byla stále větší a větší a bolest s ní, přestával už doufat v nějakou záchranu, když vtom uslyšel otáčení klíče v zámku. Tento obyčejný zvuk mu připadal jako nejnádhernější symfonie jeho trpkého života. Uslyšel kroky, které se přibližovaly, a on už věděl, že přišla ta chvíle, kdy skončí jeho mučení. Nevnímal už ani bolest, myslel jenom na to, že už skončí. Něčí prsty vzaly šálek, ve kterém byl za ucho a po chvíli ho už vylévaly do dřezu. Pomalu umíral, ale s koncem jeho života přišlo vysvobození z jeho utrpení.


Jeannedark
05. 03. 2005
Dát tip
Ten konec bys mohla změnit nějak se mi to tam nehodí. Ale jinak nápad dobrý.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru