O světě... jsem... a oni také

Heh... nic moc, tak nespadněte ze židle... nebo s postele, pokud jako někteří koukáte na monitor zpod peřiny...

Jsem šílencem a navždy zůstanu,
Zdám se být příliš stará na pannu,
Jež nehříšnýma očima provrtává každičkou část kůže
Nezadaného urostlého muže.
Jsem trnem v oku, malou částí růže
V mozkomíšním moku, co proti mně kdo zmůže?
Jsem sopka, co zraňuje svým žárem,
Jsem nejšťastnějším v tomto světě párem.
Má dvojaká osobnost je všude – do všeho strká nos.
A ví, proč Kristus chodí v zemi bos.
Je ohněm. Je ledem.
Někdo venku křičí – jedem!
Jedem. Život jde dál, ale já ho předběhnu.
Dohlédnu dál. A ani se nehnu.
Bolest. Ne, to není můj svět.
Tam u mě nebude se trpět.
Pláč je smích.
Otec ztich.
Už mi nemá co říct, nemá mi co povědět.
Kouknul na mě a zůstal v křesle sedět.
Pak podíval se nahoru
A řek: vše je na starou bačkoru.
Nebyl tam ani strop ani nebe.
Proč ten mráz tolik zebe?
Zima a nejsou vidět hvězdy. Ani slunce.
Světla ani unce.
Nebe se roztrhlo ve spoustu mrazivého štěstí.
Nekaž ho, ať nedostaneš pěstí.
Svět je plný sladkých neřestí.
Princ si k princezně cestu klestí.
Klestí. Tátovými kleštěmi.
Ležely v kůlně na zemi.
Sebral je. A taky klíč.
Z jeho očí mocný chtíč
Odemknul jím prncezně ústa.
A políbil. Ať atmosféra není pustá.
Co mu zbývá? Tak to bylo psáno
A co je psáno, to je taky dáno.
Dano? Ne… tak Jano?
To má být přece ano..
Nebo ne? Ne jako nebožtík,
Co vypil u nás moštík.
Proč nebožtíkem má nyní býti?
Inu, moštík byl přec k zblití.
A tak u nás po funuse
Zůstal moštík na ubruse.

---