Modlitba lidem

Já po lásce teď marně toužím
V neúprosné samotě
A srdce své stále soužím
v touze po lidské ochotě.
Proč člověk jest tak hříšný tvor,
Proč musí lidi zraňovat,
Proč hříchy jsou jak ledy hor,
Proč nemohu jen milovat.
Já cítím se tak bezcitná
A zároveň tak zoufalá,
Má slova jsou tak ješitná,
Sprostá, zlobná a troufalá.
Však vězte milí přátelé,
Že umím tvory ráda mít,
Až s láskou noc mi ustele,
Pak mohu za svou touhou jít.
Já mám to ve své povaze
Si hříchy své pak připouštět
A vzhlížím k vaší odvaze
Vše milovat a odpouštět.
Tak v skrytu duše prosím vás,
Ať každý z vás mi odpustí,
Až slezu hříchů strmý sráz,
Tak najdu bránu ke štěstí.
Jen o jedno vás chci požádat
A tím je vaše vedení,
Vždyť musím vědět, kam dál zrát,
A to chce vaše strpení.
Až budu vědět, půjdu dál,
Dál ke slunci a po moři,
Jak oheň vášně ve mně plál,
Tak znovu v srdci zahoří.

---