Divadlo Svět

Prší. Dešťové kapky padají na město zahalené do bělavé mlhy. Nebo smogu? To spíš. Tmavě antracitové masy dýmu z továrních komínů se mísí s ocelově šedými oblaky nad střechami. Zuzana se podívala z okna a začala hledat deštník. Jakmile ho našla, ještě se na sebe letmo podívala do zrcadla a vyšla z činžáku. Přes dav lidí schovaných do kapucí, pláštěnek a nepřístupných výrazů se prodírala směrem k metru. Jen tak tak se vešla do posledního vagónu  právě odjíždějící soupravy. Ranní špička ... Pokoušet se najít místo k sezení bylo úplně zbytečné, proto se Zuzana vměstnala do prostoru mezi odpudivě vypadajícího čtyřicátníka pojídajícího hamburger a teenagera se sluchátky na uších. Celé čtyři stanice pak trpěla hlasitou hudbu i majonézu, která jí stříkla na bundu, kdykoli vlak přibrzdil. Když na konečné vystoupila, hluboce si vydechla a s pocitem úlevy se vydala do centra, k divadlu.          Po cestě si chtěla na lavičce alespoň trochu očistit skvrny od omáčky z hamburgeru, ale jakmile uviděla, v jakém se lavička nachází stavu, nechala skvrny skvrnami a zrychlila krok. U divadla byla ještě před osmou, takže měla dost času převléct se i zopakovat si text. Cestou na jeviště ji pohledem zpražila uklízečka, která právě vytřela chodbu, takže se celým foyerem nesl vtíravý dezinfekční zápach, ale Zuzana už neměla čas vysvětlovat jí, že vysoké boty patří k její roli.

,,Zuzano, co máte s vlasy?! Řekl jsem vám už několikrát, že takovýhle účes je naprosto, opakuji, naprosto nevhodný pro postavu vámi ztvárněnou!“ přivítal Zuzanu režisér. ,,Ale minule jste přece říkal, že mám být přirozená, tak jsem se jen snažila vaše přání ...“ zkusila zaprotestovat. ,,Co jsem říkal předtím je úplně jedno, teď říkám, že hrajeme komedii ze současnosti, tak se proboha pokuste o současný účes!“ Několik herců vedlejších rolí se hlasitě zasmálo. Zuzana se ani neobtěžovala podívat jejich směrem a sepnula si dlouhé vlasy na temeni. ,,No proto, teď máte teprve vizáž podle mých představ. Tak, pánové a dámy, začneme! Daniel a Zuzana na scénu! Obraz první, Zuzana se setkává s Danielem na stanici metra. Vážení, tak můžeme?“

Zuzana: Jé, nazdar Dane, máš se?

Daniel: No né, čus Zuzi! Ty, ani se neptej. Ale co ty tu?

Zuzana: To víš, čekám na Honzu. Měl by se teďka někdy vrátit z toho pohovoru.

Daniel: Jakýho?

Zuzana: Von ti vo tom neříkal? Dneska šel na pohovor kvůli tý nový práci.

Daniel: V tý známý firmě? Počkej, jak se jenom menovala ...

Zuzana: Lucky Bird.

Daniel: Jo, jasně. Věděl jsem, že je to něco s ptákem ... Ha ha ha ...

Zuzana: Hmm, vidim, že ses od střední vůbec nezměnil. Furt myslíš jenom na jedno.

Daniel: No dovol? Taky mám teď novej džob, abys věděla.

Zuzana: Nekecej, kde?

Daniel: V jedný bezpečnostní agentuře. Budou mě posílat na akce a já tam pak budu něco

            jak Kevin Costner. Prostě bodygárd. Zrovna teď tam jedu.

Zuzana: Noo, na to se fakt těším.

Daniel: Nechceš hot dog? Nebo hambáče?

Zuzana: Ani ne.

Daniel: Ale já jo. Počkáš tu na mě? Doufám, že si ho stihnu koupit, než mi to pojede.

Zuzana: No moment, ty chceš jít s hamburgerem do metra? Myslíš si, že to lidem okolo   

             nebude vadit?

Daniel: Asi bude, co? Máš recht. Koupím si ho až na konečné.

,,STOP, STOP! Co to je, slečno Zuzano?! Na tomhle místě se nemáte smát! To nejde! Můžete mi objasnit důvod vašeho záchvatu?“ rozčílil se režisér při Zuzanině výbuchu smíchu u poslední repliky. ,,Já, jsem dnes jela metrem a ... ale to je vlastně jedno.“ ,,To je jenom dobře, slečno! Můžeme pokračovat?“

Daniel: Asi bude, co? Máš pravdu, koupím si ho až na konečné.

Zuzana: Počkej, zvoní mi mobil. Jé, nazdár, Honzíku, tak co? Máš to? ... Jů, to ráda slyšim ...

              Cože, proč? ... Hm ... Jasně, chápu. Tak pa!

Daniel: Je to machr, ta firma je fakt dobrá, sem slyšel.

Zuzana: Jo, ale Honza povídal, že se zdrží a nemám už čekat.

Daniel: Nechceš se třeba projít?

Zuzana: A nemáš náhodou někam jet?

Daniel: Jo, jasně, ale říkali, ať přijdu někdy tento týden. Stavim se tam zejtra...

Zuzana: Tak jo, kam pudem?

Daniel: Co takhle do parku?

Zuzana: Oukej, souhlasim.

Daniel: Jů, mrkni na to nebe! Tolik hvězd ... Támhle je orion nebo co, ty tři za sebou.

Zuzana: Jo, je zvláštní, že je tak jasno.

Daniel: Tady v tomdle parku mám pocit, jako bysme ani nebyli ve městě. Tak je tu čistý

             vzdoušek, co, Zuzanko?

„Stop, STOP!! Co to mát znamenat, Zuzano! Teď se máte políbit! Ale já vám tohle trpět nebudu! Tohle je poslední zkouška před premiérou a vy se mi tu smějete jako nějaká pubertální patnáctka! Proboha, vždyť máte hrát mladou, ale rozumnou dívku! Zkuste se vžít do své role, prosím vás!“ rozkřičel se režisér na celé divadlo. ,,Já bych ráda, ale už jste někdy v našem městě cítil čerstvý vzdoušek a měl pocit, jako byste v tom městě ani nebyl?“ ,,Je ta hra snad o mě? Není! Tak koukejte hrát, co máte ve scénáři, nebo nastupuje Irena, rozumíte?“

Daniel: Tady v tomdle parku mám pocit, jako bysme ani nebyli ve městě. Tak je tu čistý

             vzdoušek, co, Irenko?

,,Co je zase tohle?! Danieli, tohle je Zuzana, jasný? Z-u-z-a-n-a, chápete? A vy Zuzano se laskavě snažte, ať tomu mladíkovi nepopleteme hlavu ještě víc, ano? Neslyším!“ ,,Ano, pane režisére, teď už se opravdu budu snažit,“ odpověděla poslušně Zuzana. .

Daniel: Tady v tomdle parku mám pocit, jako bysme ani nebyli ve městě. Tak je tu čistý

            vzdoušek, co, Zuzanko?

Zuzana: Hm, máš pravdu. Tak lehce se mi dejchá ... Ale, co to děláš? Ježíš, Dane přestaň!

             Nesahej na mě, debile!

Daniel: Já ... myslel jsem, že to chceš taky.

Zuzana: Proč jako? Já přece chodim s Honzou! Mám ho děsně ráda a ty to moc dobře víš!

Daniel: O..omlouvám se, Zuzanko promiň, přece mi teďka neodejdeš! Prosím, zůstaň tu ještě

            se mnou ... Víš, o tý mý práci jsem ti kecal. Žádnej džob nemám. Celý jsem si to

            vymyslel, abych byl aspoň stejně dobrej jako Honza ...

Zuzana: Ty bláho, to jsem si nemyslela, že dokážeš bejt tak žárlivej.

Daniel: To jenom kvůli tobě, Zuzanko. Víš, už na střední ses mi líbila, a když mě pak Honza

            předběh ...

Zuzana: Jo, jasný. Chápu. Ale musíš přece pochopit, že i když jsem si vybrala jeho, zůstaneš                                     

             můj nej kámoš napořád ...

Daniel: Dík, Zuzano, teď mi fakt spad obrovskej kámen ze srdce, věříš?

Zuzana: Celkem jo ... Docela mě bolej nohy, nesednem si na lavičku? Pokud nebude moc

             zasviněná ...

,,A dost! Teď toho mám tak akorát plný zuby! Zuzano, tahle věta tam vůbec nemá být! Jak ,pokud nebude moc zasviněná,? Jak si tuhle hru vůbec představujete?“ vychrlil režisér rudý jako rajče. ,,Sám jste říkal, že hrajeme drama ze současnosti a lavičky jsou v současné době tak zasviněné, že bych si na ně nesedla ani kdyby mi za to někdo zaplatil ...“  ,,Taky že vám nikdo platit nebude ... Jděte.“,,Prosím?“,,Neříkal jsem, že ještě jednu blbost a letíte? Tak to právě nastalo. Já nemám zapotřebí pořád vás opravovat a okřikovat  a celou premiéru trnout v zákulisí, jestli se náhodou nezačnete šíleně řehtat nebo si přidávat repliky!“ ,,Jak myslíte,“ řekla Zuzana ,,ale tahle hra není ze současnosti ani náhodou, ať už jde o ten blbý děj nebo lavičky. A jestli to nevidíte, zkuste otevřít oči!“ křikla rozčílená Zuzana. Snažila se být nad věcí a zvolit smířlivý tón, místo toho jí přeskakoval hlas a znatelně se třásla.Když vycházela z divadla se svými věcmi, práskla dveřmi a pak do nich ve vzteku kopala, dokud z okna v přízemí nevykoukla uklízečka.

Zuzana vyšla směrem k hlavní cestě. Na metro neměla ani pomyšlení, proto se rozhodla pro taxíka. Protože bylo právě poledne, netrvalo dlouho a ochotný taxikář ji vezl k domu. Po sedmi kilometrech jízdy se na taxametru ukázala nepřiměřeně vysoká cifra. Zuzana v té chvíli pochopila, že je to zřejmě příplatek za taxikářovu ochotu, ale nic neříkala, bez připomínek vytáhla potřebnou sumu z peněženky a vešla do bytu. Tomáš už byl doma. ,,Nazdar, Zuziku, co už tu děláš? Vyhořelo divadlo nebo co?“ zeptal se. ,,Ha ha. Kéž by,“ odpověděla mu Zuzana. ,,vykopli mě. Úplně normálně mě vyhodili.“ ,,To ale přece nemůžou! Máš tam stálé angažmá!“ ,,Myslíš to, které mi před týdnem skončilo? Jeho prodloužení odkládali na nový rok. Hm, nějak k tomu nedošlo ...“  Tomáš už se dál neptal, Zuzanu jen mlčky objal. Po chvíli ticha se ho zeptala: ,,Poslouchej, pracoval bys někdy ve firmě Lucky Bird?“