Nákupní horečka

Jako každý v dnešní době se ráda dívám na televizi. A v ní se každou chvilku vysílají reklamy. Ať už nám paní doktorka Suralová nabízí vůni na toaletu nebo nám děcka předvádějí jak efektivně zdevastovat byt a jejich rodiče, jak si koupí nový za výhodnou cenu, jsou všechny vymyšleny jen proto, aby nás dříve nebo později dostaly..

Už delší dobu mě pronásleduje noční můra, která je pokaždé stejná..
Jsem s přáteli na diskotéce a potřebuji si odskočit, ale po otevření dveří na toalety ze všech kabinek vybaletí opilci omotaní toaletním papírem "Hrubý na pohled, jemný na dotek" a hopsají mezi zvratky Labutí jezero.. Samozřejmě, že se mi udělá špatně a samozřejmě, že mám chuť přidělat jim ještě jednu překážku, ale statečně utíkám zpátky do víru vlnících se těl. Narazila jsem na své přátele a protože jsme na velmi, velmi hlučné diskotéce, mohu jen tušit, že nechápou proč měním barvy z modré na zelenou a obráceně. Poučena z různých reklam, vybírám tu na Baeleys.. A tak se brzy pozůstatky mé nedávné večeře ocitají v někom úplně jiném. No, aspoň že ostatní pochopili, co mi bylo, že?

Takovéhle sny bývají předtuchou něčeho většího, do čeho nemůžete strkat nos. Že se vám to ještě nestalo? Nevěřím. Že se vám sny nezdají? Lžete. Zdají se každému a někteří mají to štěstí, že si je nepamatují. No, možná je to smůla..

Stalo se to v sobotu za jasného rána, kdy jsem otevírala okno - a najednou tma.

"Sleva 95 % na vybrané zboží. Neváhejte a navštivte náš OD bla bla bla"

čtu poté, co jsem odtrhla reklamní leták od očních víček. V tu chvíli ve mě vzrostla touha vlastnit úplně nový, supermoderní televizor značky "čumišnatojakotele". I nasedla jsem před očima nechápavých kolemjdoucích do svého trabantu s radostným pokřikem "lepší trabant v hrsti, než-li peugot ve škarpě" a vyvinula čtyřicetikilometrovou rychlost. Myslíte si, že je to moc? Nebo málo? Buď jak buď, hlavně, že se s ním cítím jistá a v bezpečí.

K obchodu jsem dojela ještě s půlhodinovou rezervou před otevřením. Několik minut jsem ztratila při urtupném a málem i marném boji s nákupním vozíkem, který se za žádnou cenu nehodlal vzdát svých bratříčků a sestřiček v nashromážděných řadách. Bylo pět minut před otevřením, když jsem zaregistrovala, že tu stojím jen já a jeden manželský pár cukrující se za sloupem veřejného osvětlení. A už přichází zaměstnanec, aby mi odemkl dveře do ráje nákupů. V euforii z této události jsem s jásotem rozrazila dveře a přejela toho chudáka, který nestačil uskočit mému ďábelskému vozíku. Rejdila jsem od regálu k regálu, ale můj vytoužený televizor jsem stále nenacházela.

Obchod se mezitím slušně naplnil lidmi a jejich pozornost se zhlukovala do jednoho místa, aby si cosi prohlédli. V domění, že našli mnou sháněný výrobek, jsem zrušila několik okolostojících osob a vrhla se do středu dění, abych ukořistila předmět mé touhy. Avšak někde se stala chyba. Nějakým nedopatřením se do nákupního střediska dostal pes a ten jej nejspíše považoval za veřejný záchodek. A tak se z rychlého běhu stalo něco nepodobné krasobruslení zkřížené s narážením do zdi.

Zanedlouho jsem se probrala a připadala si jako čerstvě vylíhlá Esmeralda.. Neviděla jsem vůbec nic až na černočernou tmu a mlátila do všeho a do všech, kteří mi přišli pod ruku. A pak mě chytili nějací lidé a něco do mě ďobli. Víc si z toho dne nepamatuju.

Druhý den, když se mě doktor ptal, co jsem to tam vyváděla a já mu vypověděla celou historku, on jen nechápavě zakroutil hlavou a ukázal mi leták, který u mě našli. Byl z MINULÉHO měsíce! V šoku jsem se opět sesula k zemi..

A tak sedím teď tady, v útrobách psychiatrické léčebny a přemítám o životě a reklamách. Proč tu jsou? Mají nějaký smysl nebo jen dokážou dělat z lidí blázny toužící po kdejaké slevě? Máme se od nich něco naučit? Nebo proti nim bojovat? Na hledání odpovědí budu mít podle výrazu přítomného doktora spousty času.. Můžu jen doufat, že až mě pustí, přestanou reklamy existovat..

---