Zvonek

        Sedíme s Mankou v hospodě, v mojí oblíbené hospodě. Jen sem jsem ochotná chodit na pivo sama. Je na trase tramvaje mezi centrem a domovem, je k ní připojen klub s kulturním programem, chodí tam tedy mladí lidé, po programu se veselí & rozjařují & já nemusím čelit pohledům zdatných padesátníků, kteří pivem utopili svoje životní smysly.
       A právě životní smysl se snažím v Mance vzbudit, nebo také otupit a uspat životní nesmysl.
       Manka říká: "Zase se se mnou rozešel. Už po šesté."
       Lehce odpovídám:"No jo, kdybys mu nedala šanci, tak se s tebou nerozejde, můžeš si za to sama. Jak můžeš bejt pořád tak naivní? Já tomu nerozumím."
       "Když on tak krásně zpívá. A umí chodit po rukou. A -- on je můj archetyp anima. S tím nic neudělám. Je to tak."
       Kontruji: "To je jak do dubu s Tebou. To nemá cenu. Říkáš si o radu, ale pak jí neaplikuješ."
       Míjí nás Simona. S tou jsem řešila podobnou situaci před půl rokem. Mává na nás, směje se.
       Dáváme si druhé pivo. A třetí.
       Zármutek se oslabuje. Od omílání stále téhož se dostáváme k historkám ze života.
       Manka vypráví: "Tak si představ - vlezu do noční tramvaje. Vepředu sedí žena s tváří tvaru, barvy i zápachu shnilé hrušky. Pokyne mi kam si mám sednout. Já to udělám. Tramvaj je plná spících lidí. Naproti mě jednomu z nich visí nudle z nosu. Dloouhatánská nudle. Až na prsa. Nějak mě přitahuje. Nemůžu od ní odtrhnout oči. Na konci je ten sopel takový hustější, taková kapka je tam. Neudržím se - vstanu - a blížím se k němu. Stojím u něj. Moje ruka se blíží k němu. Vidím ukazováček pravé ruky, jak míří - pohybem tak pomalým, že se skoro nedá zaznamenat - kousek nad spodní okraj bezdomovcovy nudle. Dotknu se jí.
       A: (no představ si to!) ozve se zvoneček. Takový malý veselý zvoneček. Cinká to odněkud zprostředka hlavy toho člověka.
       Ten se najednou probudí, s ním všichni ostatní a vystupují. Je to konečná
       Konečná noční tramvaje o 1 číslo vyšší než ta, co mě doveze domů.
       Už nevidím žádnou známou tvář a nezbývá mi než čekat půl hodiny na tramvaj do centra. Co tomu říkáš?"
       Poklesla mi čelist. Zázrak?! Nebo Manka žije ve svojem vlastním světě a to je důvod proč je pořád schopná opakovat stejnou chybu? Tady ale podivnou akcí "zvonění" došlo ke změně - lidé nespali a vystoupili. Jde se k vyjetí ze zaběhaných kolejí dostat přes "zázraky"?
       Dívám se na svojí ruku, držící půllitr a vidím, že má ohrnuté rukávy.
       Kdo to udělal? Vím určitě, že já ne.