Cesta na lůžko

Cesta na lůžko

Poznávám se na schodech eskalátorů,

ty vezou mě nahoru za světlem,

z očí mi teče únava a bezbrannost,

na zemi sníh

otisky bot se stávají osudem nás všech,

za týden či tři stečou a nezbude nic, jen beton

ová zastávka ze které nastoupím do trolejbusu číslo dva,

šest, třicet tři nebo tak nějak to vlastně bylo

a až zase vystoupím tak vrazím do svého vlastního těla,

ukrojím další kousek sebe a hodím ho na hromadu

 čerstvého masa pokrytou hejnem žíznivého hmyzu .

Potkávám se a jasně si vidím do tváře,

oči, které se nikdy nezavřely

ale ztratily schopnost zraku.

Na čele brýle a vnitřek plný strachu.

Potkávám se na cestě půlnocí, ale na pozdrav už nezbývá mi hlas,

jen tiše projít ulicí, pak přes kolej přes kterou neprojede prázdný vlak

a po zamrzlých polích se loudat, se loudat, se loudat

jenom tak cestou co zavede mě na lůžko,

zbývá jen večeře   a   spát.