Otevřené oči

Navykl jsem si, nechávat při líbání oči dokořán. Zpočátku ze strachu, jak na naše orální počiny reaguje okolí; přes bledou skvrnu jejího obličeje a tmavé stužky jejích vlasů jsem se díval dál do ulice, kontroloval projíždějící autobusy a nenápadné pohledy samotářů. Tehdy jsem se ještě víc cítil jedním z těch kolemjdoucích, rutinně odklánějících hlavu, a bylo mi zatěžko uvěřit, že i já mohu být objektem něčí touhy, že i já dostal tu možnost oblíznout někomu jazyk.

Uvěřiv v dlouhodobost našeho vztahu, zájem o studium reakcí okolí jsem ztratil. Můj zvyk mi ale zůstal.

Svým způsobem šlo spíš o životní postoj: ani na jedinou chvíli nenechám své hormony, aby si mě omotaly kolem prstu. Můj život nebude ovládán mechanoreceptory na rtech, jazyku a prstech, byť jsou v těchhle místech nejvnímavější. Ve chvíli, kdy by každý byl opilý láskou, si ponechám střízlivé vidění.

Miluju tě, ale má to rezervy, řekl jsem jí jednou v duchu, zatímco v ní můj jazyk rejdil, a začal jsem testovat, kolik toho smím. Hranice, které mi prozatím vybudovala, měly jistou logiku. Ústavou, kterou nikdy neporušovala, bylo rozhodnutí, že přes oblečení můžu úplně všude. Důležité zákony upravovaly můj vztah k jejímu nahému břichu, na němž ji všechny dotyky lechtaly. Protichůdná zákonná opatření vztahovala ke svým prsům: když jsem je, malé a tvrdé, hnětl přes vrstvičku látky, volaly na mě její polibky zrychleným dechem. Jakmile jsem ale přepážku protrhl a pokusil se o efekt kůže na kůži, hrozila mi její ruka vyhoštěním. Poslední vyhláška se týkala jejích kalhotek. Vyžadovala, abych si myslel, že jimi náš svět končí, a já tohle přání respektoval.

Čekám před knihkupectvím, které se stalo trvalým průsečíkem našich cest. Ve čtyři u knihy. Když náhodou ne, stane se o půl páté.

Nervózně přecházím po svém asi metr dlouhém teritoriu, tam dál jsou jiní lidé čekající na své kořisti. Někdy s nimi v duchu soutěžím, komu ta jeho přijde nejdřív.

Má tohle cenu?, pochybuji vždycky, když s ní nejsem. První láska má mít chuť a vůni, má být cituplná a patetická, a já z ní udělal tuhle věcnou expedici. Sotva to ještě půjde nějak zvrtnout, sotva se přeměním z badatele v básníka. To by se mi ale možná podařilo s někým jiným- proč to tedy už nezkouším?

Dnes jí to řeknu, rozhodnu se zase. Nemá cenu, abychom dál zvětšovali naši rezervu, nemá cenu, abych se snažil v krátkodobém horizontu prosadit regule, přinášející výhody buňkám našich těl: to nejdůležitější je už stejně pryč.

Vidím ji, jak přichází. Hnědé vlasy, jejichž vůni tak dobře znám, se jí zlobivě roztahují od čela k lopatkám a zelenozlaté oči se na mě už zdálky smějí. Vidím, jak se na ni dva kluci otáčí. Usmívá se na mě. Dnes jí to řeknu.

Vždycky když přichází, zjistím, že to nedokážu.

Políbí mě a já nezavřu oči.