hloub, než mušle uzříme

hloub, než mušle uzříme

Gusta zase trochu přestřelil. Dokázal sice stát, ale chladivě místnost toalet byla nyní jeho azylem. Trochu neútulný azyl, jenže kdo by si vzal k sobě v tuto noční dobu chlapa, který je úplně na plech. Musel se vymočit. Okukoval pisoár, jako kdyby ho viděl poprvé. Přitom do něj vyměšoval den co den. Dneska se ale jakoby pisoár mračil. Kabonil se a Gusta nevěděl, jestli má omdlít, nebo přežívat dál. „Seru vám na to. Kristapána tak jsem ožralej. Ale teď chci jít spát. Proč mě nevezmete. No co. Dyť jenom chlastám. A ještě přiměřeně“, řekl Gusta. Sedl si na koš, vytáhl cigaretu a lhostejně vyfukoval kouř.

Pisoár se pořád mračil. Gusta se už naštval a řekl co se děje. Žádná odpověď. Už mi hrabe, řekl si. Od té doby, co pořád chodí sem, je mu hůř a hůř. Včera tu dal 12 piv a 3 rumy a ráno šel rovnou zas do hospody. Včera ho to fakt zase bavilo. Frajeřil na nějakou slečinku. Byla pak docela povolná, jenže osud nepřál. Odtáhl si jí pak její starej. Gusta byl rád, že nedostal přes ústa. To se mu stalo nedávno… Nějaký mlaďas si k němu přisedl, chvíli s ním popíjel a mladej se pak odkutálel k hracím automatům. Gusta se rozzlobil, trochu mu i přeskočilo a začal mlátit židlí do automatů. Přilítla samozřejmě obsluha a kolemsedící a trochu mu dali odměnu.

Stehy na hlavě se zahojily rychle, ale ledviny ho bolí ještě dnes.

Kolik tak může být hodin. Připadám si tu jako v propasti, ze které se už nikdy nedostanu. Je tady chladno a smrdí tu něco jako Gusta. Nevím, jestli vstát… Snad to dokážu, včera jsem to dokázal skoro sám.

Opřel se o parapet a zavrávoral. Spadnul. Tak se na to vykašlu, když to nejde. Vstanu až to půjde. Jestli to půjde. Z této propasti není úniku, jednou jsem tu a tak tu zůstanu už navždy. S kým ale budu hovořit, člověk musí s někým hovořit, umřel by kdyby nemohl. Jsi v propasti, to je za trest, to znamená žádní lidé, pivo ani ženský. Trest snesu. A vůbec. To není trest.To je odměna. Odměna, za to že jsem dokázal to, že nic jsem nedokázal. Naprosto zbytečně. Všechno. To už si říká o odměnu. Já ji dostal. Možná bych měl říct pár slov jako poděkování. Jejda, tady je najednou lidí. Nebo nejsou? Tamhle vidím… Co to vidím? Jé to je jen ten pisoár. Ale on se hýbe? To je blbost. Jsi na plech. Ne, opravdu se pohnul. Podívej se na něj zblízka. Zblízka, ani nápad. Jsem tu sám, kdo mi pak pomůže. Když se hýbá, to znamená, že je zakletý. Neradno si s tím zahráti. Není to jen malé opojení alkoholem. Nezlobí to všechno kolem mě. Děsně zalitý v kleci musí trpět. Kdokoli stojí opodál ale jen vyvolený dokáže bystře rozpoznat smysly ukryté uvnitř nás. Vždy nám je vštipováno, že bychom měli žít podle norem. Dokáže to někdo? Jen opilý může povídat sám se sebou. Kéž by byl každý opilý. Opilý pravdou a rozumem. Támhleten pisoár na mě čumí a nesnaží se, zdá se mi ublížit. Pojď sem chlapče. Mám tě rád, jsem již svobodný, na cestě do ráje a je mi krásně. A ty se tu šklebíš a naříkáš. Život je fajn, jen hledej smysly. Děkuj všem, ať děkují ostatní tobě. Kéž ta shoda trvá. Ať trvá věky až do posledního dne tohoto světa. Svět trvá krátce, jen životy jsou dlouhé. Lidé nevědí co s nimi a život neví co s lidmi. Panečku, je to všechno bláznivé.

„Hele co když znám pravdu. Jsem hloubka a lidé do mě jen močí. Stejně jako do všeho. Probouzí se jen, aby usnuli. Spím také, jen do soudný den probdím. Děkuji staviteli, který mě stvořil, že pomohl mi svobodě a po soudném dnu ukončím své služby. Děkuji, protože to je jediné co by tvor tvoru udělat. Nechápeš? Pochopíš. Omdléváš? Probereš se, bohužel. Má to tak být. Trpíš? Trp, trp ať víš co je trápení a co odměna a boží ráj. Musíš jít dál, za hranice, kde nejsou již hranice, kde je to co bylo jednou a nikdy víc nebude. Doufej v rychlost, nedoufej v soucit. Čekej zlo, bude dobro. Chceš něco, raději zapomeň. Navždy. To slovo zní ti v uších, leč cesta ukazuje směr a vůle tempo“.

No jo ten pisoár má ale pravdu. Taky mě tohle napadlo. Něco blekotal o soudným dnu. Zeptám se ho: „Hle, tak dobře. Věřím v tvá moudrá slova, ale jedno mně pověz. Kdy nastane soudný den?“. Pisoár bez emocí pronesl: „Soudný den? Věděl jsem ničemo, že se na to zeptáš. Chceš ještě vědět, kolik máš času co. Ne, já tě nepotěším. Nejsem ten kdo ti otevře oči, ale ten co ti je zavře. Měl jsi přijít o dost dřív, teď je již pozdě. Vezmi si, že jediný úkol co tu mám, je tu na tebe čekat. Člověka by to potěšilo, že někde v zákoutí na něj někdo čeká. Ale já, jak jsem již řekl nevěstím nic dobrého. Už jenom ta situace, kterou si se ke mně dostal. A víš ty co? Já jsem se na tebe i těšil“. „Lidé také musí čekat. Je to normální“, pravil. „No jo, ale na takovou to věc“, ptal se pisoár. „No právě. Na ty věci, co ti nejsou po chuti čekáš. A na to dobré? Na to vzpomínáš“, řekl. „Teď jsi mě překvapil. Víš ty co, myslím, že to všechno dnes ještě dopadne pro tebe vítězně. Hoří v tobě teď zvědavost, neboj, brzy z ní zbude jen tmavý dým“, napálil na něj pisoár.

Rozplynu se, ještě dnes. To je jisté. Pisoár to říkal. Mluví dobře. A dokonce jsem ho i překvapil. Kdy jsem naposled někoho překvapil? Nechtěl bych teď vidět zrcadlo, asi bych už viděl dým. „Pisoáre, bojím se, že stejně nevyváznu“. „No je to možné. Ale je to spravedlivé“. „Není, když už jsem se sem jednou zavázal. A nedobrovolně“. „Po druhé mě překvapuješ. Věřím, že právě proto to dokážeš“.

„Ale pochybnosti máš, mám za to, že mě jenom zkoušíš. Že je to jen zkouška“. „Ve které nemůžeš obstát,“ ptal se pisoár. „Přesně. Straší mě představy, že bych zklamal. Ty tu na mě čekáš a to čekání by přišlo nazmar“. „Stát se to může. Ale mě je vlastně jedno jak to dopadne. Já se jen těším, až hodíš chmury za hlavu a ponoříš se do žáru, který tě učiní dýmem“, zvolal pisoár.

„Jednou mám možnost. Možnost tohle udělat. Nikdy jsem se na nic neptal. A najednou mám v sobě tisíc otázek“. „Hlupáku. Měl jsem tam po celou tu dobu. Jenže každý si je musí najít, každý se stává kartografem“, zpřísněl pisoár. „Tak dobře. Mapu již jakžtakž lepím, ale nechám si bílá místa. Ať mám místo na jistou fantazii“. „Dobře děláš milý“, ztrácel se hlas pisoáru. Najednou zmlkl. Jakoby se otevřel. Gustova hlava klesala a klesala.

Ráno ho našli hlavou v pisoáru. Bez žáru. Nikdo neví, co se odehrálo a co chtěl ještě pisoár doříci. Ví to ale Gusta. Nikdo neví, jestli zklamal. Málokdo ví, že existoval. Lidé co znali, povrch příběhu, Gustu litovali. A všichni znali jen povrch. Gusta je teď součástí pisoáru. Ví teď víc než my? Stáhne se k sobě někoho z nás? To je už otázka, pro budoucnost. A jak řekl Gusta: „Na co člověk čeká, není dobré. Na dobré se nečeká, na to se vzpomíná“

---