Po zarostlém... cestě :)

čtvrtá kapitola... vy víte i já vím :)

"No, pokud mám být upřímný, Faraeli, tak ti musím zcela vážně sdělit, že si myslím, že vyhnout se obloukem všem krčmám a přívětivým vesničanům, kteří mají pro pány z města vždy náruč a spíš se sklípkem otevřeny, od tebe bylo přinejmenším nedomyšlené. A chodit po zarostlých cestách, kam už nezabloudí ani opilí vozkové, to je taky nápad jak z hlavy ospalýho draka. Budu k tobě shovívavý a pro tentokrát to pominu - pokud souhlasíš s tím, že okamžitě - okamžitě! opouštíme tuhle pustinu."

"Milý příteli, o upřímný názor se tě nikdo neprosil, proto nepokládám za nevhodné, když vše, co jsi řekl, budu ignorovat," odpověděl Farael nepřítomně. Snažil se nějak poprat s neuvěřitelně dlouhými a pružnými větvemi jehličnanů, a najít znovu cestu, která před nimi končila.

Byli na cestě už několik dní. Farael pouť k moři považoval za dobrodružnou cestu, a tak se choval tak, jak si myslel, že by se na takové cestě měl chovat. Byl nadšený, když poskakovali po dřevěných chodníčcích v bažinách, nehledě na to, že několikrát dopadl jinam, než plánoval, a několikrát se neudržovaný kus močálového mostu utrhl ze svého upevnění a následkem prudkého dopadu těžkého tělesa odplul o pár metrů dál. Byl nadšený, když zjistili, že jim došly útlé zásoby jídla a jsou nuceni zaopatřit se jinak. Nejdřív se snažil ulovit nějakou lesní zvěř. Brzy se však vyčerpal a natrhal si k jídlu jakési černé bobule, které byly, jak se později ukázalo, halucinogenní. Sidreon obvzlášť rád Faraelovi připomínal, jak v pomatení chtěl hrát místo na loutnu na ježka.

Sidreon měl jinou představu o cestě. Po dobrodružství v odlehlých lesích nijak neprahnul. Chtěl spíš prozkoumat nejrůznější města, kterými by projížděli, kdyby je Farael nechtěl obcházet, jíst místo podezřelých bobulí nebo nedovařeného králíka místní speciality a probouzet se v pohodlné posteli v cizím domě. Zpočátku toleroval vizi Faraela, ale pomalu se mu začínala zajídat.

"Faraeli, co je tak cizokrajného na prodírání se houštinami?"

"Cizokrajného?"

"Samozřejmě. Faraeli, normální člověk, když někam cestuje, tak si užívá země, kterými prochází, a užívá si jejich specifik. Lesy jsou snad všude stejný, ne?"

"To si nemyslím. To je jako bys řekl, že jsou všude stejný stromy."

"Ó, jak bych mohl být takový barbar a myslet si něco takovýho! Ale vážně - Faraeli, tyhle stromy rostou i u nás. Vůbec bych se nedivil, kdybys mi za pár dní s upřímným úsměvem oznámil, že jsme celou tu dobu v lese kousek za městem zabíjeli čas, než se vrátí Theresia."

"Jestli tě to uklidní, tak Theresia se vrátí nejdřív za měsíc a takovou dobu bych kvůli ní mezi šiškama nežil."

Smrkový les přece jen končil. Farael se vítězně usmál.

"Vidíš? Jsme zpět na cestě!"

Sidreon mlčel. Škoda, že jsem si taky neutrhl pár těch bobulí, říkal si. Teď bych je do Faraela nacpal a namluvit mu, že jdeme špatně, by bylo stokrát jednodušší. Sakra, co to zas ten blázen dělá?

Farael uběhl pár kroků, zastavil se a se zavřenýma očima mnul naprázdno prsty. Pak zavrtěl hlavou a odklusal kousek dál. A znova. Pobíhal po lese jak zmatený kohout v ohradě.

"Faraeli, jsi v pohodě?" zeptal se trochu cynicky Sidreon.

"Vibruje tu vzduch," oznámil mu Farael a pokračoval ve svém podivínském chování.

"Tak?"

"Necítíš to?"

"Ne."

"Je tu spousta magie," dodal Farael rozrušeně.

"Tady?"

"Jasně, všude kolem. Opravdu velmi silná kombinace."

"Koncentrace, jsi chtěl říct... jak to že ty, nejsa mág, cítíš magický výboje?"

"Jo, koncentrace," řekl Farael zamyšleně.

"Hm. Tak co budeme dělat? Snad konečně najdeme normální cestu...?" zeptal se s nadějí v hlase Sidreon.

"Ne, to rozhodně ne." A zas běžel pryč.

Sidreon ho doběhl a chtěl jím trhnout. Místo toho mu zůstala v ruce loutna a Farael se vysmýkl.

"Faraeli, loutna nebo cesta!"

"Cože?" Farael mu konečně věnoval plnou pozornost.

"Jiná cesta nebo... jiná loutna..." řekl Sidreon a hrábl do strun. Na Faraelovu reakci nemusel dlouho čekat. Vrhl se po něm ve snaze vyrvat mu svůj drahý nástroj z rukou. Sidreon stačil ucuknout, ale krk loutny se mu přesto vysmekl z rukou. Nástroj dopadl na zem.

Oba po ní skočili a ještě rychleji se stáhli. Loutna se sama postavila, zapustila kořeny a struny vytržené z kobylky vzepjala tenké, pružné větve. Její tělo se začalo prodlužovat a za okamžik před nimi neležela loutna, ale rostl krásný mladý stromek.

"To se hudebním nástrojům stává běžně, když se dostanou do rvačky?" přerušil ticho Sidreon. Farael jen podrážděně zasyčel a začal stromek nevěřícně obcházet.

"Říkal jsem ti, že je to tady celý prosycený magií!" zvolal rozčileně.

Sidreon jen pokrčil rameny.

"O důvod víc, proč zamířít do civilizovaných končin..."

"Hloupost."

"Mohl bys mi občas sdělovat i myšlenkové postupy, jak jsi došel k výsledku, který mi vždycky řekneš?"

"Jsme jen kousek od Célinského lesa."

"Vidíš, to je přesně to, o čem jsem mluvil. Co znamená, že je hloupost kousek před Célinským lesem hledat normální cestu?"

"Slyšel jsem pár pověstí o cesmínovém lese, toť vše."

"Jakém ces-? Aha. Takže cesmínový les s názvem Célinský les. Neuvěřitelně obzory rozšiřující cesta."

"Jdeme."

Pod nohama se jim nepatrně začala třást půda. Po chvíli už patrně.

"Utíkáme!"

Při tom zběsilém úprku bylo zvláštní, že stromy jim uhýbaly z cesty pokaždé, když se otočili, jako by vyhlíželi příšeru, která by otřesy měla na svědomí. Farael se jim přesto nadále vyhýbal, ale Sidreon akt ohleduplnosti stromů přijal za svůj a utíkal se zavřenýma očima přímo vpřed. Brzy Faraela předběhl a nezadržitelně se řítil dál.

Protože utíkal se zavřenýma očima, nemohl si všimnout mága v bílém hávu, který stál zády ke klusajícím přátelům. Patrně se zrovna nacházel v jiném světě, a tak nemohl brát zřetel na události světa vezdejšího. Sidreon do něj v plné rychlosti vrazil a zahákl se bradou o jeho napřaženou pravou ruku. K Sidreonově smůle i štěstí právě v ní čaroděj třímal těžkou magickou hůl. Sidreon se i s ní odkutálel ještě značný kus cesty od mága.

Ten se pomalu vzpamatovával a naprázdno svíral pravou pěst, pokoušeje se nahmatat svou hůl a ztrestat toho, kdo jej tak neohleduplně vyrušil z posvátného soustředění. Farael mezitím doběhl k Sidreonovi a pokoušel se mu pomoct na nohy. Zdržovat se v blízkosti rozzuřeného čaroděje nikdy totiž není dobrý nápad. Zvlášť pokud jste vy ti, kdo jej naštval.

I s kouzelnou holí se znovu dali do běhu. Čaroděj zpočátku jako by si vychutnával jejich zoufalství a bezbrannost a už chtěl jejich marné snažení ukončit a sežehnout je oba bleskem. Mocnou ozvěnou burácelo lesem zaklínadlo. Čaroděj Jonhiron si však neuvědomil, že dubová hůl není v jeho rukou.

Hůl, které se křečovitě drželi Sidreon i Farael, přesto na kouzelnou formuli reagovala. Začala sebou házet a z jednoho jejího konce začaly lítat blesky. Ze začátku to vypadalo na neškodné sršení, ale hůl se brzy vznesla. A Jonhiron mohl jen sledovat, jak se z ní stává nepatrná šmouha s dvěma klátícími se přívěsky, které dohromady dělaly větší hluk než burácení blesků.

"Ehm, Sidreone, tohle jsi trochu nedomyslel."

"Nemohl jsem, protože jsem o tom nepřemýšlel vůbec!"

"Hele, ještě nejsme tak vysoko. Když se teď pustíme, tak možná spadneme do koruny některého stromu a nic moc se nám vlastně nestane."

"Až na pár polámaných kostí."

"No, to je riziko, se kterým se musí počítat."

"Faraeli, to by byla šílenost. Z toho prokletýho lesa bychom se těžko vymotali zdraví, tím spíš ne polámání, tím spíš ne s naštvaným čarodějem v zády. A dokážeš si myslím představit, co by asi on udělal, až by se tahle hůl - už bez nás - snesla zpátky k němu...?"

"No, to je riziko-"

"-který na sebe rozhodně brát nebudeme."

Tak jako tak už by bylo pozdě. Vlétali do tmavých oblak. Před nimi se objevila kavalkáda bílých koňů nesoucích rytíře v nablýskaném brnění. Hůl se pomalu uklidňovala.

"Co má zatraceně znamenat zase tohle?"

"Ehm, tak tohle jsou bájní nebeští jezdci, řekl bych." utrousil Sidreon.

Farael zkoušel pevnost mraku. Nakonec usoudil, že jako podloží je pevný dost a s kouskem sebezapření se pustil hole.

"Fantastické!"

"Faraeli...?"

Farael očividně nevnímal, nadšený jak člověk, který chodí po oblacích.

"Faraeli, ti jezdci vypadají docela nebezpečně. A jestli sis toho nevšiml, tak se přibližují, a co je důležitější, tak se přibližují k nám..."

Farael už v hlavě rozvíjel bujné představy o nebeském sonetu nebo písni o modrém z nebe. Když ve svých představách došel k nebeským kavalérům, vzal je konečně na vědomí.

"Sidreone, oni jedou proti nám!" vyhrkl překvapeně.

Sidreon se zatvářil vážně a uznale pokýval hlavou.

"Oni mají zbraně!"

"Faraeli, opravdu dokážeš briskně myslet!"

"A co budeme dělat?"

"Tak především: košaté polemiky přenecháme filozofům. Detailně propracované plány královským zvědům. Lidé a krysy v nouzi utíkají!"

Dali se do zoufalého úprku a Sidreon občas mlátil holí o oblaka, aby se zas dala do pohybu a odnesla je do bezpečnějších končin. Čím déle utíkali, tím zřetelněji se před nimi formoval obraz bílých koní s rytíři v plné zbroji. Za nimi stejnou měrou mizel. Bylo bláhové, že se jezdci na nebi budou chovat stejně jako jezdci na zemi. Místo aby bodáním do slabin nutili koně ke zběsilému klusu, prostě se vypařili a objevili na jiném místě. Nutno podotknout, že to byl pohyb v prostoru daleko rychlejší a zároveň také pohodlnější. A v oblacích složených z par nic nerealizovatelného. Sidreon a Farael výrazně zpomalili. Vlastně se skoro ploužili.

"Hele, Sidreone, s tímhle bychom měli něco dělat."

"Když o tom budeš přemýšlet do důsledků, tak tahle cesta byla úspěšná. Chtěli jsme vidět Azreanské moře, který z naší malinkaté zemičky vidělo jen pár vyvolených a bohatých. A místo toho se procházíme po nebeské báni, kterou nespatřil žádný vyvolený podvodník."

"Já nemám smysl pro pragmatické myšlení!"

Jezdci vytvořili dvě řady. První z nich pomalu a rozvážně spustila dosud neviditelné dřevce, které se však velmi rychle staly skutečnou hrozbou.

"Zkus udělat něco s tou holí!"

"Copak znám nějaký zaklínadla? Copak si pamatuju, co ten stařec drmolil, když jsme ještě byli dole? Bože, to už je tak dávno, nebo se mi to jen zdá?"

"Tak si něco vymysli! Čarodějem se stává přece ten, komu je předána kouzelná hůl."

"Správně. Komu je předána. Pokud vím, tak jsem jako malý nezkušený chlapec nevstoupil do učení vzdělaného mága, který mi po dlouhých letech a desetiletích usilovného bádání a hloubání v knihách hůl opravdu předal."

"Myslím, že té holi je to dost jedno. Prostě se ocitne v rukou někoho jiného, a jemu pak slouží."

"Mám hlad."

"Cože?"

"Zkouším zaklínadlo. Nefunguje to."

"Někdy mi budeš muset vysvětlit, jak to souvisí s jídlem. Musíš si to představit, že se chceš dostat na zem."

"Blá bla blá!" zvolal Sidreon a nasadil výraz černokněžníka.

Bylo štěstí, že se v ten moment hole oba drželi. Reagovala okamžitě a střemhlavým letem se řítila k zemi. Došlo tak neplánovaně k uskutečnění původního Faraelova plánu zkusit spadnout do koruny stromu.

---