Žít , nežít….. nebo přežít?

Byl večer a vzduch byl ještě mrazivý.Sem tam ještě příroda poukazovala sněhem na odcházející roční období – zimu.Šla jsem pomalu a nevěděla kam.V jedné ruce kapesník ,kterým sem si sem tam otírala slzy.Svět mi v tu chvíli připadal nespravedlivý,zlý,krutý. V dáli si hráli malé děti s malým psíkem.Byli tak šťastní,veselí,bezstarostní,přesný opak mé nálady. Záviděla jsem jim. Už přesvědčená ,že můj život nemá cenu jsem šla dál. Měla jsem hlavu plnou problémů (ale kdo nemá?)…jen v tu chvíli mi přišlo že mé problémy jsou pádným důvodem nežít.Nevěděla jsem proč žít…  tahle nevědomost pro mě byla jen další pádný důvod proč nežit. Často jsem uvažovala co nutí někoho aby se odhodlal k tak  radikálnímu řešení jako je sebevražda.Vždy se mi to zdálo být jako sobecké a zbabělé řešení ,tak proč mě teď také napadá takhle utéct od života??

V celém tom myšlenkovém zmatku jsem zapomněla že procházím městem. Míjela sem lidi.Ti se otáčeli.Slzy nešli zastavit ani skrýt. Říká se že kdo hledá najde …. a já hledala něco čím si všechno tohle vysvětlím a půjdu domů…Zastavila jsem se až u mostu.Stále naštvaná na celý svět že se na mě dopustil takové nespravedlnosti. Bezmyšlenkovitě jsem koukala na nevlídně vypadající okolí našeho města. Něco do mě neohrabaně narazilo. Otočila jsem se zda uvidím nepozorné dítě, bezohledného cyklistu , pospíchajícího manažera….nic takového…byl to Martin – kamarád.

 Nepoznala jsem ho hned..byl starší..vypadal moudřeji…Znali jsme se od školky…Rozdělila nás až střední škola.Už od základky ho každý obdivoval.Měl spoustu kamarádů,,výborné známky,hrál závodně volejbal,byl v národním týmu..jen byl arogantní.Někteří to však přecházeli.Vždyť „on si to může dovolit“ říkali.

Neuvědomila jsem si to hned.Chvíli jsme na sebe mlčky koukali a pak se on usmál a pozdravil mě.Seděl na invalidním vozíku.Tenhle kluk který měl před sebou kariéru závodního hráče tu teď přede mnou sedí na invalidním vozíku a usmívá se.Prohodili jsme pár přátelských frází a já poodstoupila aby mohl jet svou vlastní cestou.Po pár metrech se ještě otočil,usmál a zamával.

Později jsem se dozvěděla že měl před rokem autonehodu.Jeho kamarád řídil opilý.Martin to jako jediný odnesl s postižením na celý život. Už ve chvíli když jsem ho uviděla jsem se styděla.Styděla za svoje malicherné důvody které mě donutili přemýšlet nad smrtí.

A proto jednoznačně žít.I kdyby Vám všechno připadalo nesnesitelné,svět nespravedlivý,život krutý pokuste se žít…nebo alespoň přežít……..

Važte si toho co máte!Važte si života!