Jak se usíná?

Tma prostupuje skrz zdi, šíří se rychleji než mor - nelze utéct. Ležím ve své staré prolěželé posteli a tupě zírám na vyštukovaný strop který, jak se zdá pomalu, ale jistě začíná žloutnout. Hodiny tikají stále hlučněji a rychleji, přesto čas utíká pomaleji, jaký to paradox. A já? Já chci pouze spát. Ano, já chci spát!!! Jenže noční skřítek ne a ne stále přijít. Snad zabloudil, nebo snad, že by cestou ztratil svůj kouzelný uspávací prášek. Ne jen to ne! Ale co když...co když žádní skřítci uspavači nejsou, co když mi odmalička pomáhal, můj malý plyšový Symbo. Jestli je to tak, tak jsem naprosto v koncích. Chudák Symbo... Byl mým přítelem, mým věrným přítelem. Každý den od mých čtyř narozenin se mnou trpělivě trávil. Každý večer trávil u mě v mé blízkosti, usínal se mnou, bojoval se mnou proti všem zlověstným a prohnaným příšerám... a teď, teď je navždy pryč. Prý jsem už na takové věci příliš dospělá, a tak Symba skončil v dětském domově, prý se tam bude mít lépe. Jenže, jak mám tedy usnout?
Déšť začíná bubnovat do oken, stromy se začínají chvět ze strany na stranu. A já? Stále ležím ve své staré proleželé posteli a tupě zírám na vyštukovany strop, který, jak se zdá pomalu, ale jistě začíná žloutnout...Co třeba počítat ovečky? Vysním si zelenou louku. Bez tmy, nažloutlých stropů, hodin, deště, ale se Symbou. Který, jako správný ovčácký pes hlídá své ovečky, jen přes plot, jim dovolí kvůli mému spánku skákat. Tak tedy pod tyrkysově modrým nebem připravuje se na skok, přes andělsky bílí plot první ovečka. Chudinka, je to ještě mláďátko, určitě má strach avšak, věrný a vždy vřelý Symbo, jí dodá odvahu a ovečka skočí a hned po ní další a další, další, další...

---