Nejsmutnější příběh

Toto je preklad stare klasicke basne. Byla to docela drina to prelozit, ale i naboj zustal verne zachovan.

Nejsmutnější příběh

autor: Hon. Oliver Allstorm

 

Když bílá dívka za negra se vdá,                                         
života jejího slunce zapadá                                      
a křiklavá hříchu skvrna                                              
na svatebních šatech usedá.                                        

Běloch a černoch hrůzou jati stojí                               
zatímco tento výjev pozorují                                      
 a šeptají:  Oni se zničí,                                               
a navzájem si duši zatratí.                                           

Víme, že brouk dravý, masožravý                                  
do mozku se jí vloupal cestou záludnou,                      
on uhryzal veškerou sebeúctu její                               
a zanechal ji napůl šílenou.                                     
 

Nyní hrdost na plémě všechna ji opustila                      
k spasení návrat již je zatracen                                    
a začíná života nejsmutnější příběh,                             
jenž byl kdy vyprávěn.                                                
 

Tlak rtů černých samolibých                                       
tři dny a tři noci na rtech svých cítila                           
a čtvrtého dne soužená duše její                                 
zděšený sten již vydala.                                              
               

A tak týdny a měsíce přešly,                                       
ona pak na svět dítě přivedla,                                      
pohlédly na něj slzavé oči její,                                     
a hanbou jen hlavu svěsila.                                         
 

Pak ona snila o jiných dnech,                                      
sladké dny dívčích her již odešly                                  
a o bílých ztracených kamarádech                               
a tak už jsme jen její nářek slyšeli:                              
                     

Ó, kdybych to života kyvadlo                                       
zpět o několik krátkých let posunout mohla,                  
nenesla bych dnes tento těžký kříž                              
a ani bych horké slzy neronila.                                    
 

Mé dítě by bylo bílé jako sníh                                     
a spalo by na mých prsou,                                          
tak jako malá ptáčátka,                                              
jenž ve svém hnízdě dřímou.                                       
                       

Zatímco teď jen fňuká celou noc                                 
ó bože, mé dítě zparchantělé,                                     
až v probdělých snech křičím:                                   
 Není bílé , ó bože, není bílé!                                        
 

A tak se potácím ode dne ke dni                                 
od boží lásky a milosti daleko,                                    
až nyní vím, že žádný černoch nežije,                          
který by mohl zaujmout bílého muže místo.

Míšeného plemene bude mé potomstvo,
tmavá navždy již zůstane jim kůže,
protože ani sám všemohoucí bůh,                               
odstranit tu skvrnu nemůže.                                        

Prodala jsem své rodné právo za špínu,                      
smíchala jsem svou bíle narozenou krev,                     
 s černou krví tak já hynu zde,                                     
jak človek utopený v močálu je navždy mrtev.              

Ačkoliv od boha mi může býti odpuštěno,                   
nikdy se již však vrátit nemohu                                   
zpět ke své bílé lidské rase,                                        
na cestu života svých předků.                                     

Tak nyní sténám:  Co mohlo být                                 
na rasu  kdybych hrdá byla,                                        
objímala bych dnes ryzí bílé dítě                                 
a napůl boží bych ho nazývala.                                    

Pozvedla bych ho před celým světem                          
a velebila jméno jeho otce,                                        
zatímco teď mi moji hanbu připomíná                         
dětská tvář míšence.                                                  

Všechny zločiny mohou být prominuty,                       
když modlitba naplní svou moc,                                  
podvodník může najít novou naději,                            
a dokonce i vrah pomoc.                                            
                       

Ale ani všechny mé modlitby nemohou nikdy vyčistit
mého dítěte tmavou kůži,                                 
ani udělat ho bílé jak padlý sníh                                 
a ani zbavit od hříchu mou duši.                                  

Byla jsem mého otce naděje a budoucnost,                   
mojí matky radost a pýcha,                                        
ale ztratila jsem se na tmavé cestě života                    
a tam můj duch zemřel a už nedýchá.                          
 

Pošpinila jsem své ryzí bílé dědictví,                           
nešla jsem bílého člověka cestou                                
a teď všichni moji potomci                                          
již na věky černí budou.                                              
 

Pokouším se ukrýt před  sluncem i měsícem,               
před každou hvězdou co kdy na nebi vzplála,                
protože všechno mojí bílé rasy lidstvo                         
zatracuje mne za to co jsem udělala.                         

Modlím se, ale zbytečně,                                            
třesu se a slzy mi tečou,                                            
neboť již nikdy více nebudu                                        
s mojí drahou bílou rasou.                                          
 

Vody se tříští v hlubinách,                                          
a tmavá mračna nad hlavou mi plují,                           
já zanikám neb sklízím co jsem zasela                         
a do dna pohár hoře svého piji.                                   

         
Moje matka hluboce spí ve svém hrobě,                     
po jejím boku otec jehož zmohla života cesta,              
neboť oba byli zcela zdrceni,                                      
když jsem se stala negrova nevěsta.                                 
 

Kdybych se ho nyní rozhodla opustit,                            
kam už bych jíti mohla ?                                            
Pronásledovat mne bude můj život zničený,                  
svému stínu bych neutekla.                                        
 

Černí cizoložci hledají svou kořist                              
v temné džungli jenž leží přede mnou:                         
a smrt mi stále našeptává,                                         
Já jsem tvou cestou jedinou.                                       
 

Tato černá a bílá, špinavá kaše,                                  
tato genocida a sebevražda rasová                              
zákonem musí býti zakázána,                                       
nechť si člověk hrdost na svou rasu zachová!                 

Pak už nikdy znovu, nikdy,                                          
život jako můj nebude zatracen,                                  
vždyť toto je ten nejsmutnější příběh,                         
jenž byl kdy vyprávěn.                                                

                            

---