Když se nedaří

Tři jedna. Deset minut do konce zápasu. Vedení, které se dá jen těžko ztratit.

Finální hvizd rozhodčího. Tři tři. Co naděláte. Bylo to zrovna v den, kdy měl Pepa svátek. A tak jsme jednomu takovému Pepíkovi z soupeřova týmu dvakrát namazali před prázdnou bránu. A on svátečním krokem dvakrát zavěsil. Ale na druhou stranu, aspoň jsme mu nemuseli kupovat žádný dárek.

Zvu jednu sličnou dívku do kina. Kupuji kolu a hledám v sále naše místa. Je tu zatím jenom několik párů. Nacházím řadu. Spokojeně si sedáme. Při pokusu o letmý dotek na dívčino stehno jsem vyrušen parazitem a parazitkou.

„Nespletli jste si řadu?“

Jistě, že ano. Možná jsem se já, muž, spletl, ale to hned napravím. Sličná dívka řadu obchází, já tak nečiním. Překážku jedné prachbídné řady rázně přeskočím. Jenom počkám, až se bude dívat. Už. Odrážím se, noha podkluzuje.

I přesto, že jsme šli na romantický film, celé kino se ještě v půlce filmu bavilo na můj „atletický“ účet. Sličná slečna také.

„Sto dvanáct.“

Platím stokorunou.

„Sto dvanáct,“ opakuje pokladní.

Vytahuji zmuchlanou dvoustovku. Ještě předtím si ale odfknu. Ať to všichni vědí. Ostatně z nákupu čaje, citrónů a česneku je to více než zřejmé. Jsem nemocný. Ten, kterému není dobře. Ten, který ani neví, jakou bankovkou má zaplatit. Drobné se mi rozsypávají pod nohy. Když je posbírám a uložím do peněženky, z fronty za mnou se ozývá pohrdavé mručení. Potím se. Padá mi peněženka. Poté se netrefuji česnekem do igelitky.

„Co to je za vola!“ prosazuje se anonymita stále agresivnějšího davu.

Pokladní na mě vytřeštěně zírá. Utíkám.

Pátek. Patnáct třicet. Krásný sluneční den. Teplota se šplhá k patnácti stupňům. Přichází jaro. Den jako stvořený pro procházku parkem ve dvou, pro slunění, prostě na pohodu. Píšu test z účetnictví. Okna učebny široko dokořán a stejně tak i moje vědomostní okno. Na papíru přede mnou směska nesmyslných znaků a grafů. Odevzdávám s vidinou nulového hodnocení. Ne, opravdu není pátek třináctého. Jenom se zase něco nepodařilo.