Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Šedý rozpukaný podklad protrhla na moment bílá šmouha následovaná škodolibě ledovým závanem vzduchu.
Asi teniska v sedle se sportovcem. Proč průvan, teď v zimě? Měl za sebou zavřít dveře. Něco mi dát.
Bílou šmouhu na šedém podkladu vystřídalo v rychlém sledu několik pospíchajících bot, na všech se vztekle mrskaly tkaničky zaškrcené kličkou. Jedna z polobotek si z čela odfoukla nohavici a v ranním šeru se zableskla světlá ponožka s modrým proužkem. A je pryč.
Už chvíli je v hukotu ulice rozeznatelný ostrý, úsečný klapot. Velitelský rytmus je neúprosný: nádech, klap, výdech, klap... Jiskřivě mrazivý vzduch se pod náporem neodbytného zvuku nervózně chvěje. Nádech, klap, výdech, klap. Přísná bota teď majetnicky rozeznívá chodník. Stroze černá dámská lodička na kovovém krvežíznivém podpatku.
Ne, tahle nedá, černá sůva s hubeným kotníkem. Že nedá, Huberte?
Lodička trhavě odplula šedým mořem aniž by naznačila sebemenší vůli cokoliv komukoliv dát. A kolotoč bot jede dál. Teď, zrovna teď se tu zastavil párek dětských, kožíškem vyhřátých zimních botek. Otálejí, kloní se jedna k druhé. V rozpacích a ve zvědavosti. Holčička, které nerozhodná obuv patří, si opatrně prohlíží dvě neforemné tmavé hromádky před sebou. Zdá se to být jen pár špinavých hadrů klepajících se dopolední zimou. Jenže co ta ruka, holčičko, co ta divně zkroucená ruka dívající se holou dlaní k tobě? Děvčátko, očarované tím nevídaným zátiším, civí dál a druhá kupa hadrů jeho pohled opětuje. Hnědýma mučednickýma psíma očima.
Táhněte z tohohle fleku, jestli mi nemáte co dát, boty zparchantělý!
Myšlenka, nucená ke sprostotě žízní a hladem, se okázale zatřepotala před vnímavýma dětskýma očima a rozplynula se. Holčička sáhla do kapsy a vytáhla roztržený pytlík s bonbóny.
„Jsou malinové... Chybí jenom dva...,“ a položila pytlík na špinavý pařát. Ruka, která ucítila tíhu almužny, se v mžiku stáhla do sloje z hadrů, jako když sáhnete hlemýždi na oko.
„Eliško, kde se zase couráš, řekla jsem ti, abys počkala v obchoďáku! Fuj, nestůj u toho žebráka a pojď!“
Dětské zimní boty sebou trhly a zmizely hromadě hadrů z úzkého úhlu pohl
- edu. Nějak Ti tam chybí poslední čtyři znaky. Jinak je to dost zajímavý. Sice nevím co tím chceš říct, snad ukázat na nebezpečí uzavřenosti do sebe, či na to, že jen děti dokáží být bez předsudků. Nebo je to napsaný jen tak. Ja prostě nevím. Je to, ale jak říkám zajímavý a moc se mi to líbí.
Písmák