Místo, kde čas houstne

Místo, kde čas houstne

Jiřina, místo, kde se podle mého názoru zastavil čas. Chatařská oblast na okraji Čelákovic, poměrně malého městečka východně od Prahy, tak to je Jiřina.

Dnes by se již dala rozdělit na dvě části. Původní rozsáhlá pole, která oddělovala město od blízké vesnice, se postupně mění v nové ulice plné moderních domků. Ale ve starší části jsou obydlí také krásná, mají své půvabné kouzlo, svou krásu. Každá z chatek tady "létá" ve velké bublině, kterou tvoří naše vzpomínky.

A právě zde, ve starší části Jiřiny, se zastavil čas. Každé léto se sjíždějí majitelé chatek, aby tu strávili nějaký čas, starali se o zahrádku a v poklidu relaxovali. Většinou to bývají důchodci, kteří se sem stěhují v květnu a na zimu se vrací do svých prázdných bytů. Málokdo tu bydlí celý rok.

A potom přijde zima. Když se přijedete podívat v lednu, nezdržíte se dlouho. Z promrzlého domku vyjdete ven, nadechnete se chladivého vzduchu a celým vaším tělem proniká nekonečná zima a samota. Čas tu narazil na pomyslnou zeď a teď se tu hromadí a kupí. Všechno vám tu připadá smutné a nešťastné. Opuštěné. Z verandy se nahnete přes zábradlí a sledujete ten obraz, jenž nakreslil nějaký podivínský malíř těsně před sebevraždou. V létě pyšné majestátné stromy se tu holé krčí a svou nahotu nedobrovolně vystavují všem okolo. Jindy živé záhonky plné čerstvé zeleniny se převlékly do masky mrtvé hlíny. Většinou zeleňoučký trávník skončil pod neúprosnou vrstvou ranní jinovatky. Jako by se mezi stébly trávy právě proháněl vítr, když vtom ho zmrazila ledová sprška. A celý ten pohled je trošičku deprimující. Bez sebemenšího důvodu zíráte do pusté zahrady, jako když si na výstavě obrazů se zaujetím prohlížíte holé zdi. A cítíte, jak čas kolem vás houstne. Slyšíte jeho němé vrzání. Vnímáte jeho pevnou stabilitu. Vidíte okamžik i minutu. Tady čas nespěchá!

Scházíte ze schodů a po úzké vyšlapané cestičce vstupujete do té tajemné zahrady. Namrzlá tráva vám pod nohama jemně křupe. Není slyšet ani ptáčka. Vedlejší domky a zahrady vypadají stejně opuštěně. Nikdo nechce vidět letní krásu pohřbenou za závojem zimy. A tak se stále jen rozhlížíte a hledáte svůj vlastní život. Najednou se vás zmocní strach, že vás samota zcela pohltí. Vzhlédnete nahoru a snažíte se najít útěchu v oblacích. Ale marně. Tmavě modré nebe lemují sytě šedé mraky. Kolem dokola je jen zatažená chmurná obloha.

Náhle cítíte paprsek teplého světla, který proniká skrz vaše tělo. Není to však svit slunce. Nebe je stále temné. V hromadě času jste v zoufalství našel sám sebe. Čas vám dal naději.