Proč se brání?

 Proč se brání?

                Ne, nemám přítele. Odpověděla v duchu na to, co právě zaslechla. Dvě její přítelkyně a kolegyně, dá-li se to tak říct, právě rozebíraly její soukromý život. Netušily, že je slyší, ale možná, že i kdyby tušily, nevadilo by jim to. Tak už to prostě u divadla chodí. Nikdo nemá své opravdové soukromí, pokud chce s ostatními vyjít. Například o ní se vědělo, že žije sama, rodiče jí zemřeli už kdysi, "promiň, to jsem nemohla tušit", a jinak nic výrazného na ní není. Mary byla zase na druhou stranu velice zajímavý objekt k probírání. Byla zvláštní, při nejmenším. Tichá a divná, tak to jednou okomentovala jedna maskérka. Pořád se kolem ní dělo něco zvláštního. Nedávno přišla s tím, že její kamarád, kterého znala od dětství je po smrti- o podrobnostech se nerozšiřovala. A před pár dny...Prý je zase živý. Nikdo se v tom pořádně nevyznal a mnohé už i snaha vyznat se v tom, přestala bavit.

                Carrie jí přesto měla ráda. Litovala jí v den, kdy celá ubrečená konečně vyslovila to, co nechtěla, že Sirius je mrtvý. Utěšovala jí a radovala se, když zjistila, že Sirius je naživu. Sice zmatené, ale kdo ví. Mohl být v komatu a Mary si myslela, že je konec. Nebyl. Ale na tom přece nezáleží. Ale, chtěla by někdy poznat toho Siriuse. Musel to být zvláštní člověk. Mary o něm občas mluvila tak, že to vyznělo, že se jedná o psa. A možná skutečně. To co se kolem té dívky dělo...Mohl přeci být nějaký....Třeba jako vlkodlak. Ale pravda, vlkodlaci se proměňují pouze o úplňku. No a třeba ten Sirius má nějakou schopnost, že to dokáže sám ovlivnit...

                Asi je to celý nesmysl. Co by to muselo být za člověka?! Carrie kráčela osamělou ulicí ke svému bytu a pozorovala svět kolem sebe. Mraky nad její hlavou vypadaly, že co nevidět spustí neskutečný příval deště. Nepospíchala. Měla spoustu času na přemýšlení a to taky dělala. Přemýšlela o tom Siriusovi. Jaký asi je? Uvažovala o každém muži, kterého neznala, podobně. Mnozí muži, se kterými se kdy seznámila jí sice nabízeli hory doly, ale ona věděla, že za tím vším se skrývají naprosto prázdná slova, vyvolaná pouze poblázněním. Mnozí nevěděli, co dělají, když jí viděli. Rudé vlasy spadající pod lopatky, bílé tváře, rudé rty. Vždy jí rodiče říkali, že je krásná. Jenže ona toužila po lásce. Nedokázala to popsat, ale dokázala říct, že nikdo takový se neobjevil.

                Přes cestu jí přeběhla kočka. Pousmála se nad tím a nevěnovala tomu pozornost, dokud.... Z hradby keřů na kraji lesa se ozvalo syčení a prskání. Upřela pohled do propletených větví a její oči se střetly s očima psa. Ale nebyly to psí oči. Ani zdaleka. Takovou inteligenci neměl v očích žádný pes. Ani nevěděla proč, prostě jí na mysl vytanulo jméno.

                "Siriusi?" zašeptala překvapeně.

                A pes zareagoval. S vrtícím ocasem se vydral z mlází a postavil se u ní. Podívala se na něj. A on se podíval na ní. Pak jí došlo, že musí vypadat směšně. Otočila se a pokračovala ve své cestě. Pes šel za ní. Nevšímala si ho, proč taky? Určitě co nevidět zmizí a bude klid.

                Dveře jejího bytu byly pootevřené. Nechápala, jak si to vysvětlit, ale hned jak je se zavrzáním otevřela úplně, bylo jasno. Někdo se k ní vloupal. Všechno bylo rozházené a zpřeházené a knihovna ležela na zemi a kolem ní se válely knihy. Neschopná slova se sklonila k váze, která jediná přežila útok. Někdo se tu solidně vyřádil, ale proč?? Pes se zmateně rozhlížel kolem. Ne, ještě neodešel. Carrie zahlédla v zrcadle postavu. Otočila se a opravdu oproti ní stál muž s kuklou na hlavě. Než se zmohla na slovo, ozval se výstřel, Carrie po nárazu kulky do její nohy ztratila rovnováhu a uhodila se hlavou o konferenční stolek.

                "Kdy myslíš, že se probere?" zeptal se jeden hlas.

                "Netuším, ta rána do hlavy nebyla zrovna malá. Kulka jí naštěstí nijak vážně neublížila," odpověděl druhý hlas.

                Carrie netušila, co se děje ani o čem se baví. Informace k jejímu mozku putovaly zpomalenou rychlostí. Co si však uvědomovala perfektně byla neskutečná bolest v noze. Konečně se odvážila otevřít oči. Ležela v docela pohodlné posteli. Pokoj nebyl nijak úžasný, ale vypadal bezpečně. Neměla ponětí, kde je. Nikdy dřív tu rozhodně nebyla. Otočila hlavu směrem, kde tušila dva muže. A opravdu tam stáli.

                Oba byli přibližně stejně staří a stejně vysocí. Jeden měl vlasy černé a druhý hnědé. To bylo zatím jediné, co dokázala rozpoznat. Čeho si také všimla, bylo jejich oblečení. Oba na sobě měli dlouhý hábit. Ten černovlasý právě něco vysvětloval. Chvíli je pozorovala,ale netrvalo dlouho a všimli si jí.

                "Dobré jitro," pozdravil jí ironickým tónem černovlasý muž.

                "Dobré," odpověděla o něco tišeji.

                "Já jsem Remus," představil se druhý z mužů.

                "Carrie," stiskla mu ruku.

                "A my už se známe, že?"

                "Vážně?" sedla si a uvažovala odkud.

                "Jistě. Já jsem Sirius," odpověděl na její tázavý pohled.

                Carrie zalapala po dechu. "To jste byl...vy? Ten.....pes?"

                "Samozřejmě. Vždyť jste to věděla," údiv se teď zračil na Siriusově tváři.

                "Já nevím, proč jsem....vás tak oslovila. Vzpomněla jsem si na něco, co mi říkala jedna...ehm....kolegyně? v divadle."

                "Počkat, vy jste nevěděla, že....že to je Sirius?"

                "Ne. To jméno mi nějak vytanulo na mysl, ale ani jsem to neříkala úmyslně tomu psovi. Počkat, ale kdo vůbec jste? Já se tu bavím s lidmi...Jste vůbec lidé, nebo jste zvířata nebo co?"

                "No to bychom prosili, že jsme lidé," zamračil se Sirius.

                "No tak dobře,ale v tom případě....Vy jste byl pes?!"

                V sekundě se před ní objevil stejný pes jako ten, kterého zahlédla mezi keři. Natočil hlavu, aby se ubezpečil, že ho viděla a vrátil se do své lidské podoby. Carrie nebyla schopná slova. Třeštila na něj oči dost pomateně.

                "Jsem zvěromág," prohlásil Sirius jako by myslel, že jí to něco řekne.

                "Zvěrotoco?" podivila se naprosto upřímně a začala uvažovat o tom, co je to za bandu bláznů.

                "Zvě-ro-mág," odslabikoval Remus pomalu. "My jsme...kouzelníci. Ty asi ne, co?" zeptal se jen tak mimochodem.

                "Ne, nejsem...čarodějka?" odpověděla s opatrným úsměvem, který si asi vyložili tak, jak to myslela- jste blázni!!

                "Hele, my fakt nejsme blázni. Prostě...Byl omyl, že jsme tě do toho zatáhli, takže ti vymažeme paměť a nějak to všechno urovnáme zpátky," začal smířlivě Remus.

                "A to zase ne! Pokud je pravda, to, co říkáte, tak...já vám to klidně uvěřím....ale....nějaký důkaz by to chtělo ne?"

                "Všichni jsou stejní. Samé důkazy," povzdechl si Sirius naprosto nešťastně.

                Naštěstí se nemusel příliš namáhat. Právě v moment, kdy to řekl, se pokojem rozlehl další hlas.

                "Pánové, Moly vám vzkazuje, že je večeře. Tu mladou dámu prý máte vzít s sebou, pokud je vzhůru."

                Carrie sebou trhla a podívala se za sebe, kam koukali oba muži. Nad ní v obraze se usmívala žena s růžovými tvářemi. Zamávala na ní a zase...odešla?!

                "Tak jo....Jdeme na večeři. Myslím, že tam to pochopíte nejlépe. Tam uvidíte důkazů...!" Sirius odešel. Carrie se chtěla postavit, ale bolest v noze nepolevila a tak pouze zavrávorala a klesla zpět na postel. Remus jí okamžitě pomohl znovu vstát a společně došli dolu do jídelny, která byla zároveň i kuchyní. Velký dřevěný stůl byl obsypán několika lidmi. Většina z nich měla zrzavé vlasy, ale jeden kluk mezi nimi vyčníval se svou černou čupřinou a dívka se střapatými hnědými vlasy taky vypadala nápadně. Sirius už si stačil zabrat míst vedle černovlasého kluka a teď se s ním vesele bavil. Když vstoupili do místnosti, všichni se po nich otočili. Žena, která se točila kolem sporáku, k nim rychle přiskočila a pomohla Remusovi posadit Carrie na jednou z posledních volných míst.

                "Já jsem Molly Weasleyová, drahoušku," představila se buclatá, ale milá žena. "A tohle jsou mé děti. Myslím, že se představí časem sami."

                Carrie došlo, že všichni zrzkové, patří do jedné rodiny. A koneckonců, ona mezi ně zapadla dokonale se svou barvou vlasů.

                Remus se posadil vedle ní. Možná, aby jí dělal společnost v tomhle davu, ve kterém znala jen tři lidi.

                "Ti dva, ten kluk a ta holka, ti k nim nepatří, co?" zeptala se a kývla směrem , kde zmiňovaní seděli.

                "Ne. Ten kluk, to je Harry Potter. V našem světě je už dlouhou dobu velice.....jak jen to říct. Populární? To ne, to zní jako kdyby byl nějaká filmová hvězda. To ne. Prostě, když mu byl jeden rok, dokázal kouzelnický svět zbavit největší hrozby, která nás kdy ohrožovala. Takže ho všichni obdivují. Proto má na čele tu jizvu. Pokud možno na ní příliš nekoukej, nemá to rád. Ve své podstatě by byl asi šťastnější, kdyby o něm nikdo nevěděl a byl to normální kluk. Ten černokněžník mu totiž zabil rodiče, než se pokusil zabít jeho."

                Carrie se nestačila divit. Nikdy neměla o něčem takovém ani tušení a najednou se před ní začal rýsovat úplně nový svět, s vlastní historií, s vlastním nebezpečím.

                "A ta holka, to je Hermiona Grangerová. V současné době bych řekl, že nejchytřejší studentka na škole."

                "Vy máte i svou školu?"

                "Jistě, a několik. Školy kouzel jsou po celém světě. To, že vy mudlové o nich nevíte, ještě neznamená, že nejsou."

                "Frede!" rozkřikla se najednou paní Weasleyová. "Přestaň blbnout a odnes to jídlo na stůl. Nemusíš se pořád vytahovat, že už můžeš kouzlit!"

                Jeden z rodiny Weasleyů právě málem převrhl kotlík s omáčkou, který se snažil přenést na stůl pomocí hůlky.

                Oběd proběhl ve veselé náladě. Carrie z toho všeho pochopila, že Siriuse málem zabila jeho vlastní sestřenice a všichni si mysleli, že opravdu mrtvý je. Ale pak se najednou znovu objevil, živý a zdravý. Carrie nechápala, o čem přesně je řeč, ale bylo to téměř to poslední, co jí zajímalo.

                Když se později Carrie začala zajímat o svůj byt, zjistila, že nejspíš není v tom stavu, v jakém by být měl. Kromě toho, že jí vykradli, tak o pár hodin později tam bouchl plyn. Ještě se to šetřilo, ale jedno bylo jasné. Už se tam asi nebude moci vrátit. A tak jí Sirius nabídl, že klidně může zůstat v tomhle domě, dokud si něco nenajde. Přijala to ráda a aniž by si to zatím příliš připouštěla, bylo to i kvůli Remusovi. Něco jí na tom člověku okouzlilo. Ale třeba se jí to jen zdálo.

                Když konečně dokázala zase pořádně chodit, rozhodla se, že by zase měla jít do práce. Doprovodila jí tam Dora (tak alespoň všichni začali říkat Nymfadoře Tonksové). Carrie se mohl jen smát, když viděla, jak se nadšeně zdraví s Mary. Evidentně se znaly.

                "Jistě," potvrdil jí Remus. Seděli spolu nad čajem v kuchyni a čekali, až se objeví zbytek obyvatel domu, kteří se tu střídají přímo úměrně tomu, co se dělo. "Mary byla Siriusova přítelkyně," pokračoval. "Chodili spolu...Snad vždycky. Už na škole se dali dohromady. Pak, když Sirius skončil ve vězení, tak nevěřila tomu, že by to doopravdy udělal. A nakonec, když se pro Fénixův řád očistilo jeho jméno, znovu spolu začali chodit. Ale netuším, jak to probíhá teď po jeho comebacku. Na to se zeptej buď jeho nebo Mary."

                Všichni se teď už smáli tomu, co se stalo. Sirius byl zpět a nikdo už se radši nezajímal, jaké to bylo, když byl pryč. A tak se na to vzpomínalo už radši jen s úsměvem, pokud vůbec.

                "Remusi, můžeš mi prosím pomoct?" zaškemrala, když viděla, že sedí u stolu a nepřítomně hledí z okna.

                "S čím?" otočil se na ní.

                Výmluvně mu zamávala před očima štosem papírů.

                "Co je to tentokrát?" zeptal se, vstal a vzal si od ní celý sešit. Podíval se na první stránku a zatvářil se tak, že se musela smát.

                "Je to nová hra. Hraji tam, jak to nazvala Dora, druhou  hlavní roli. No, nevím, já bych to tak nenazvala, ale potřebuji něčí pomoc, nebo se to nikdy nenaučím."

                "Tak se předveď," vyzval jí.

                Carrie mu našla stránku, kde byla obzvlášť těžká část. Podala mu to a zapátrala v paměti, jak jen proboha to začíná.

                Strávili spolu téměř celý víkend. Během té doby se Carrie naučila všechny své pasáže a Remus už znal dokonale všechno, co kdo říkal jí. A právě v těch dnech si Carrie naplno uvědomila,  že to není jen sympatie, co k němu cítí. On byl přesně ten typ muže, který jí dokonale vyhovoval. Dokázala si představit, že by s ním strávila zbytek svého života.

                Rozesmála se jeho výrazu. Podíval se na ní naprosto pohoršeně.

                "Nechápu, čemu se směješ," pronesl tiše a ledově, stejně jako Snape.

                Ta role, kterou právě napodobil Severuse skutečně neskutečně připomínala. Ale Remus neměl tu správnou povahu, aby to zahrál přesvědčivě.

                "No dobře, takže dál," přerušila po chvíli veselý smích. "Co je tam dál."

                "Pak je tu ta scéna, jak se Evelyn setká s Johnem," odpověděl Remus a listoval scénářem.

                "Jasně, tamto!" luskla prsty, aby dala najevo, že si vzpomněla.

                Po pár pronesených větách se k němu přitočila a podívala se mu do očí. Šedo zelených a tak krásných. Bylo to jak v nějakém romantickém filmu. Pomalu se k sobě blížili a neustále si hleděli do očí. Už se téměř dotkli rty, když najednou Remus ucukl. Zmateně se od něj odtáhla a nechápavě čekala, co jí k tomu řekne.

                "Myslím, že tohle umíš," řekl jako by nic.

                "Jo, jasně. Já myslím, že už toho bylo pro dnešek dost," usmála se mile, vzala si od něj scénář a odešla z pokoje.

                Nemohla tomu všemu  uvěřit. Málem se políbili, ale on uhnul. Nechtěl to. Nechtěl jí. Možná za tím byla jiná žena? Každopádně jí to vehnalo slzy do očí. Lehké zaklepání na dveře jí až vylekalo.

                "Co se děje?" zeptala se Dora, když vešla.

                "Nic, co by se mělo dít?"

                "Nevím, myslela jsem...Bude večeře,"rychle odbočila s tématem.

                "Jasně už jdu," usmála se na ní.

                Celou dobu po sobě s Remusem pokukovali. Nikdy však nevydrželi hledět si do očí déle jak vteřinu. Choval se, jako by se nic nedělo. Ale dělo. A Carrie pochopila, že možná cítí to samé, co ona. Ale z jí neznámého  důvodu, se rozhodl, že se tomu bude bránit. A tak se mohla jen snažit upoutat jeho pozornost. Ale stále měla pocit, že se jí to nikdy nepovede. A tenhle pocit pouze rostl. Postupem času se jí dokonce zdálo, že se jí čím dál, tím víc vyhýbá.

                Jeden den dokonce nepřišel vůbec do domu číslo dvanáct. Druhý den se objevil až kolem poledního a nevypadal nikterak dobře. Carrie se lekla, že ho Brumbál poslal na nějakou akci proti tomu Voldemortovi nebo jak se jmenuje.

                Stála na schodech a dívala se, jak se otevřeli dveře a v nich se objevil Remus. Bledý jako stěna. Na věšák pověsil svůj plášť a vydal se směrem ke kuchyni. Směrem nahoru se ani nepodíval. možná o ní věděl a právě proto to neudělal, možná to byla jen náhoda. Carrie to ale utvrdilo v jejím rozhodnutí. Odešla do svého pokoje porozhlédnout se, jestli si něco nezapomněla. Tohle zmítání mezi láskou k Remusovi a jeho chladným chováním už se nedalo dále snášet. Musela udělat nějaký krok. Buď ona nebo on. A on se k ničemu neměl. Zbylo to na ní. A přestože věděla, že jí to bude bolet, musela to udělat. Zaklapla tedy kufr a s kodrcáním ho snesla dolu.

                Právě se obouvala, když se dveře kuchyně otevřely. Stál v nich Remus a nechápavě jí pozoroval.

                "Ty odcházíš?" zeptal se zmateně.

                "Ano. Sehnala jsem si byt kousek odtud. Myslím, že to tak bude lepší."

                Políbila ho na tvář a zmizela dřív, než mohl něco udělat.

                Následující dny byly ty nejhorší v jejím životě. Do divadla chodila jen ze slušnosti, veškerý elán pro hraní jí přešel. Večery trávila většinou čtením, i když netušila, co čte, natož o čem to je. Měla pocit prázdnoty. Té lásky se prostě nezbavila. Stále byla hluboko v ní, ať už se choval, jak chtěl. Proč jen se tak choval? To mu tak vadilo, že ona nebyla čarodějka?

                Ozval se zvonek. Pomalu vstala a došla ke dveřím. Netušila, kdo by to mohl být. Klíček v zámku se jí zasekl a chvíli s ním lomcovala, než se jí podařilo otevřít dveře. Otevřela je a....

                Někdo do ní neskutečně uhodil. Srazil jí k zemi a prošel kolem ní do bytu. Ucítil něčí ruce, jak jí popadly a zatáhly dovnitř, pak se dveře zase zavřeli. Podívala se nad sebe a spatřila dva muže. Jeden, který jí zatáhl do bytu, byl malý, obtloustlý a napůl proplešatělý. Druhý, ten který zavíral dveře, byl naopak vysoký, štíhlý a blonďaté vlasy měl vzadu stažené do zlaté spony. Vypadal jaksi vznešeně.

                Carrie se rychle postavila.

                "Co jste zač? Tohle je můj byt, pokud vám to zapomněli říct. Prosím, odejděte."

                Vysloužila si tím pouze ránu, o které jí praskl ret. Sladká krev s kovovou příchutí jí značně vadila.

                "Buďte laskavě zticha. Nikdo mi nebude říkat, co bych měl dělat," zasyčel vysoký muž. Rozhlédl se po pokoji a Carrie podle jeho pohledu usoudila, že jí naprosto opovrhuje. Byla pro něj něco jako odpad.

                "Pettigrew, vezmi jí a jdeme," rozkázal směrem k druhému muži.

                "Já nikam nejdu!" prohlásila rozhodně. To jméno znala.

                "Ale to víš, že jdeš," zašeptal stejně ledově, jako to měl ve zvyku Severus. Připomněl jí ho téměř okamžitě a to jí na klidu nepřidalo.

                O vteřinu později jí popadl Pettigrew tak silně za ruku, až měla pocit, že jí upadne na nedostatek krve. Sešli po schodech dolu do dolní místnosti, která byla něco jako kočárkárna. Na protější straně, než byl vchod se ve stínu jasně rýsovaly obrysy krbu. Blonďák k němu došel, hodil do něj nějaký prášek a tam, kam dopadl, okamžitě vzplál jasný oheň zeleným světlem. Pettigrew jí do nich strčil, ať se bránila jak chtěla. Jak si s šokem uvědomila, plameny jí nikterak neublížily. O minutu později vypadla z jiného krbu v jiné místnosti. Vypadal starobyle a skoro až krásně, ale pach plísně veškeré pocity o kráse kazil. Měla pocit, že se nemůže ani pořádně nadechnout.

                Pettigrew jí odvlekl do vedlejší místnosti a tam jí smýkl na podlahu, kde zůstala nehybně ležet. Remusovo vyprávění o tomhle člověku jí varovalo. Dokonce už měla představu, kdo by mohl být ten druhý. Slyšela o něm. Nemusela být ani čarodějkou, aby pochopila, že tenhle člověk je prevít. A to bylo ještě slabé slovo. Přecházel po místnosti sem a tam, jako by na něco čekal.

                "K čemu vám jsem dobrá?" odvážila se zeptat.

                Pohrdavě se na ní podíval, ale nakonec odpověděl. "Protože tě potřebujeme k přesvědčení toho prašivýho psa," zasyčel.

                Carrie nechápala, k čemu jim bude nápomocná v přesvědčování Siriuse. Vždyť pro něj neměla žádný zvláštní význam. A navíc, vždyť oni neměli vědět, že je Sirius naživu.

                "Kde jsou?!" vykřikl najednou Malfoy a podíval se asi po sté ke krbu.

                "Lupin se nenechá jen tak někam dostat. Na to je moc opatrný. Nějak ho sem dotáhnout.A věřím, že když máme tuhle, řekne, co budete chtít," odpověděl na jeho vztek Pettigrew a pohodil hlavou ke Carrie.

                "Cože?!" vykřikla teď pro změnu Carrie.

                Oba se na ní překvapeně podívali. Malfoy se ale okamžitě zašklebil, jako by mu něco došlo. "Ale, ale. Že by se Lupin nepochlubil?"

                "S čím, sakra?"

                "S tím, že je vlkodlak," řekl jako by nic.

                Remus je vlkodlak? pomyslela si naprosto šokovaně. Ale na druhou stranu....Ona se s tím nějak vyrovná, teď se musí vymyslet, co se současnou situací. Ale co?!

                Malfoy ani Pettigrew už si jí nevšímali. Rozhlédla se po místnosti a štěstí jí evidentně přálo. Kousek od ní ležela naprosto zapomenutá hůlka. Ona s ní nic dělat asi nemohla, ale může se do budoucna hodit. Nenápadně se k ní přesunula  a strčila si jí do zadní kapsy džín. Aby ještě více zamaskovala svůj lup, zakryla jí dlouhým trikem. Pettigrew se po ní podíval, ale ničeho si nevšiml a dál se věnoval pozorování dění za oknem.

                Najednou se v krbu rozhořel oheň a z něho vyšel Remus s ještě jedním mužem. Ten byl evidentně také jeden ze Smrtijedů. Pettigrew jí rychle zavřel dveře před nosem, ale skrz jedno sklíčko, které bylo průhledné viděla, co se vedle děje

                "Vedu Lupina, pane," pronesl muž.

                "Kde má hůlku?" zeptal se Malfoy.

                "Tady," muž mu podal hůlku, kterou očividně zabavil Remusovi.

                A vida, tak přece se bude hodit, pomyslela si Carrie. Podívala se na Remuse, ale on jí nemohl vidět.

                "Takže," promluvil Malfoy. " Máme na tebe pár otázek, vlčku."

                Remus na to  nereagoval, i když v Carrie se zvedla vlna vzteku. I když byl vlkodlak, nikdo neměl právo, takhle ho urážet. Vztekle se vytrhla Pettigrewovi, ale zůstala stát na místě.

                "Takže," řekl znovu Malfoy. "Mohl bys nám laskavě sdělit, kde má hnízdo ta pakáž, jejíž jsi členem?"

                "Nemohl," odpověděl jako by nic. Jako kdyby se ho ptali, jestli si dá čaj nebo ne.

                "S tím jsme počítali a tak jsme ti přinesli malý suvenýr."

                Malfoy pokynul, Pettigrew otevřel dveře a vyvlekl jí  do vedlejší místnosti. Remus se ani nepohnul, ale v jeho očích zahlédla záblesk překvapení.

                "Takže, aby jsme si to vyjasnili," pokračoval Malfoy. Přistoupil k ní a ke spánku jí přiložil špičku Remusovi hůlky. "Máš patnáct vteřin na to, říct nám, kde se schováváte. Když to neřekneš, zemře tvojí hůlkou."

                A v ten moment Carrie omdlela. Dřív, než ho mohl někdo zadržet, Remus k ní přiskočil a zjišťoval, co jí je.

                "Podívejte se na něj, jak je starostlivý. Jen ho nechte, možná je to naposled, co může být u ní, když je živá. A Snape. Přišel jste právě včas, aby jste viděl romantické divadlo."

                Carrie neměla čas divit se, co tu Severus dělá. Musela jednat. I tak měla víc štěstí, než čekala. Remus jí odhrnul vlasy z očí a všiml si, že je má otevřené. Rychlostí blesku mu do ruky vložila hůlku, kterou před tím sebrala. Na nic se neptal a rychle jí ukryl v lemu pláště. Carrie zavřela oči a Remus se od ní zvedl. O chvíli později se posadila. Právě ve chvíli, aby zahlédla Severuse, jak si všiml Remusovi hůlky. Nic proti tomu neudělal a dokonce se jí zdálo, že lehce přikývl, když se na něj Remus podíval. Pokud si to všechno vyložila správně, bude tu za chvíli mela. Zatím, co k ní přešel Pettigrew, aby jí opět podal do péče Malfoyovi, zvedla se a prošla dveřmi do vedlejší místnosti, kde byla, když přivedli Remuse.

                "Nech jí na pokoji, Petře," pronesl ledově Remus.

                "Ty tady nerozhoduješ, psisko," zasmál se Malfoy. "Mdloby na ní!"

                Carrie se schovala za zeď přesně ve chvíli, kdy jí minul červený paprsek světla.

                Následující minuty jí připadali neskutečně dlouhé. Nevěděla, co se vedle děje. Slyšela a viděla jen kouzla narážející do všeho, co jim přišlo do cesty. Při záblesku jedovatě zeleného světla se modlila, aby to, co tohle kouzlo zastavilo v letu, nebyl Remus. Slyšela již příběh Harryho Pottera.

                Najednou bylo všude ticho. Konečně se odvážila vstát a přiblížit se ke dveřím. Chvíli ještě čekala. Nevěděla, jak to dopadlo. Co když je Remus mrtví? Kvůli ní! To jí donutilo podívat se. Remus ležel na zemi a nehýbal se. Severus stál kousek stranou a zabezpečoval Malfoye pouty, aby nemohl utéct.

                "Remusi!" vykřikla a vrhla se k němu. Na čele měl pramínek krve, který mu stékal k očím. "Udělej něco!"

                Severus se na ní podíval. Poprvé v životě ho viděla se usmát. V první moment jí to naštvalo. Remus umíral, možná už byl mrtví a on se tu směje. Ale pak jí došlo, že ten úsměv je kvůli něčemu jinému.

                "Vedla jsi si dobře. Byl dobrý nápad, schovat tu hůlku a pak mu jí dát. Neboj, za chvíli se probere. Já zatím odvedu tohohle na ministerstvo. Vůbec nechápu, jak se tenhle dostal z vězení."

                Opět s ledovým výrazem popadl Malfoye a oba zmizeli v plamenech. Carrie se sklonila k Remusovi. Severus měl pravdu. Už se probouzel. Posadil se a rozhlédl se kolem.

                "Všichni se pořád ohánějí kouzly a mě nakonec skolí váza. No to je ostuda!"

                Carrie se tomu jen zasmála a vrhla se mu kolem krku. Ucítila jeho ruce, jak jí chytají. Stiskl jí v konejšivém objetí. "Už tě nikdy nenechám samotnou. Vždyť tě málem zabil!"

                "Já už se od tebe ani nehnu, neboj," slíbila mu.

                Odtáhla se od něj a podívala se mu do očí. Díval se na ní jinak, než dřív.

                "Jak to říkal? Vlčku?" zasmála se. Najednou jí to přišlo všechno směšné. "Miluji tě, vlčku." Přitiskla se k němu a  konečně ho políbila.