Zmatená

Lesknoucí se ostří nože na papír se jen zlehounka dotýkalo mé kůže. Jezdila jsem s ním sem, tam, sem a tam po vnější straně předloktí. Občas po něm zbyla tenká bílá linka, ale nikdy mě to nebolelo. Nebolelo mě to ani tehdy, když jsem přitlačila. Jediný rozdíl, který jsem pocítila byl , že po kůži stékal pramínek teplé, tmavé krve. Mně se udělalo mdlo. Místo bílého stropu mého pokoje jsem viděla jen šedé fleky podobné těm, které vám rozostřují zrak, když se dlouho díváte do sluníčka. Chtělo se mi zvracet. Přesně tohle jsem chtěla.
Víte, z krve mi obvykle bývá dost špatně. Jakmile si uvědomím, že něco, co má být ve mně, najednou vytéká ven, zatmí se mi před očima a žaludek mi vyjede o pár čísel výš. Na tohle mi stačí vidět krev v nějakém televizním pořadu.
Tentokrát to ale bylo jiné. Tenhle pocit se mi líbil. Líbilo se mi, že mi je špatně. Byla jsem ráda, že jsem neztratila cit, jak jsem se bála. Už skoro týden jsem necítila vůbec nic. Jen lhostejnost. Se vším a s každým. Když na mě rodiče křičeli, neměla jsem potřebu na ně křičet tak jako obvykle. Tupě jsem zírala na televizi a i když hráli nějaký dojemný film, nezačaly mě pálit oči a já neplakala jako obvykle. Venku svítilo slunce, ohřívalo okolí a jediné, co jsem viděla já, byly horké, šedé sídlištní chodníky.
Tak jako tehdy jsem se ještě necítila. Dny jsem trávila v posteli. Přemýšlela jsem o sobě a svém životě. Má vůbec cenu? Cítila jsem se, jako bych byla malá tečka ve vesmíru. A vlastně jsem jí i byla. Cítila jsem se naprosto neužitečná a bezvýznamná. A byla jsem taková. Alespoň v porovnání s lidstvem jako celkem. Cítila jsem, že kdybych si ten nůž místo do vnější strany zadřela do vnitřní a vykrvácela, nikdo by si toho ani nevšiml. Možná bych tím jen trochu naštvala mámu, protože by to potom musela uklízet. Jak všichni víme, krev jde špatně vyprat. Opět bych jí přidělala spoustu práce. Jako vždy. Myslela sem, že mě nikdo nemá rád. Věřila jsem tomu.
Zároveň jsem měla pocit zadostiučinění. Jako bych tím, co dělám všem dávala najevo, že nejsem jen slabá holčička. Umím vzít nůž a vrazit si ho do kůže. V tom byla moje síla. Kdybych to potřebovala, mohla bych ho do těla vrazit i někomu jinému. Třeba někomu, kdo by se mě znovu pokusil dotknout.
Když jsem si na to vzpomněla, najela mi na celém těle husí kůže a já se začala třást. Klepala jsem se zlostí. Toho hnusného chlapa, co mi to udělal jsem v té chvíli chtěla mít u sebe. Nenáviděla jsem ho tolik, že to bylo dost na to, abych ho zabila. Vstala jsem a svět se se mnou zatočil. Protřela jsem si oči rukama rozklepanýma zlostí. Potom se mi podlomily kolena a já jsem spadla na zem u postele. Najednou mě všechna ta zlost nějak zmohla a já začala strašně brečet. Brečela jsem snad hodinu. Bolela mě hlava a pálily oči. Od té doby jsem ještě neukápla ani slzu. Od té doby, co mě znásilnil.

Byla jedna z těch letních nocí, kdy se vám ani nechce jít spát. Je tak krásně a teplo, že je to úplná škoda. Když se snažíte usnout, stejně vám je teplo a lepí se na vás peřina, tak proč nezůstat vzhůru? Zrovna jsem se vracela od Tomáše a vychutnávala si tu nádheru. Takhle jsem ještě svítit hvězdy neviděla. Tedy aspoň ne v Praze. Na venkově je to něco jiného. Měsíc byl už téměř v úplňku a osvětloval oblohu skoro tak silně jako sluníčko. Nejspíš měl i on dobrou náladu z toho, že mu tentokrát nepřekážejí ve výhledu žádné mraky, a tak se rozhodl, že se bude pořádně snažit.
Šla jsem po cestě vedoucí přímo ke mně domů a rozhlížela se po té kráse. Nevnímala jsem nic okolo sebe. Až do té doby, kdy jsem uslyšela něco vážně divného. Znělo to, jako by někdo nebo něco bylo schované v křoví. Srdce se mi rozbušilo na poplach a já přidala do kroku. Tolik jsem se bála. Dál už s pamatuji jen to, že mě zezadu chytl nějaký chlap.
Mohlo mu být kolem čtyřiceti, byl vysoký, měl tmavé, vcelku upravené vlasy a smrděl pánskou kolínskou s trochou potu. Byl to ten těžce pracující,snaženlivý typ, znáte to. Vypadal jako otec, co jen odešel na nákup, protože manželka byla moc zaneprázdněná připravováním nedělní večeře, potřebovala na ní hladkou mouku, ale zapomněla ji koupit.
Kdybyste ho potkali na ulici, nejspíš byste mu obětovali i úsměv.
Podržel mi pod krkem nůž a řekl :"Poď za mnou, drž hubu a nic se ti nestane!". Od té doby už si nepamatuji skoro nic. Buď je to tím šokem, ve kterém jsem byla, nebo je to obranný mechanismus. Kdybych si to pamatovala, nejspíš bych s z toho zbláznila úplně. Stačí, že už takhle jsem se od té doby minimálně pětkrát denně myla. Připadala jsem si odporná. Nesnášela jsem svoje tělo. Ještě pořád jsem na sobě cítila tu jeho vůni, z každého záhybu svého těla. Ze svých vlasů, z rukou a nejvíc z klína. Jako bych to už ani nebyla já. Jako by mě to všechno změnilo v někoho úplně jiného. A možná také ano.

Když jsem potom přišla domů, nikomu jsem nic neřekla. Otevřela jsem dveře a za nimi stál táta.
"Jdeš pozdě.". Přikývla jsem s hlavou skloněnou k zemi. Muselo to vypadat, že mám výčitky svědomí. "Kolik si myslíš, že je hodin? Na tohle si nezvykej. Budeš domů chodit včas, nebo se nehneš ani na krok!".
Tohle táta neměl rád. Vždycky o mě míval velkou starost. Bál se a nechtěl, abych se toulala někde po nocích. Nikdy jsem to nechápala. Brala jsem to tak, že mě jen utlačuje a nic mi nedovolí. Ale tehdy jsem poznala, že to dělá proto, že mě má rád.
Bleskurychle jsem vybírala odpověď a rozhodla se pro klasické "Hmmmm...". Nevím, jestli si taťka všiml mého zničeného výrazu, ale pak už mě nechal být. Myslím se, že by do mě ještě chvíli hučel ty své poučky typu :"Mladá dámo, uvědom si, že ti je patnáct let. My jsme tvoji rodiče a musíš nás poslouchat.". A protože mám svoji hlavu, slovo "musíš" mě vždycky dokáže spolehlivě napružit. Na to jsem vždy byla schopná odpovědět buď pěkně drze, nebo dost tvrdě.
Táta na mě upřel pohled "Tak už jsi jdi lehnout, vidím, že toho máš dost". A já měla.
Šla jsem rovnou do koupelny, svlékla jsem se, lehla si do vany a pustila na sebe horkou vodu. Tak horkou, že se mi až zdála ledová. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležela, ale zcela určitě to byla nejdelší doba, kdy jsem vůbec na nic nemyslela. Jako bych byla úplně mrtvá. Až po chvíli jsem se jakž takž rozkoukala a začala trochu přemýšlet. Myslela jsem na něho. Na jeho život, na to, jestli má rodinu. Chvíli jsem zapomněla na sebe a litovala ho. Co někoho donutí udělat něco takového?
Pomalu jsem vylezla z vany, osušila se a pak šla rovnou spát. Zapomněla jsem na své obvyklé večerní čtení a ve chvíli jsem usnula.

Jak jsem tady tak brečela, prolétly mi hlavou všechny tyto vzpomínky. Byla jsem tolik bezmocná. I kdybych to ohlásila, toho chlapa by nenašli. Byl to ten nejobyčejnější typ. Kdyby ho hledali, našli by jich podle popisu desítky. Nejspíš to byl důvod, proč mi to udělal. Měl tak obyčejný a všední život, že si ho potřeboval nějak zpestřit. Možná jsem mu nesloužila jen jako nástroj pro ukojení. Možná chtěl jen udělat něco nezákonného a nemorálního. Já mám občas taky chuť na něco takového.
Postupně mě ta zlost přecházela. Nenávist tu byla pořád, ale zlost se přeměnila na opovržení. Byl to prostě chudák.

---