holubí blues

„Né, Fí nedělej to!“ Zakřičel holub sedící na vrchu zvukové bariéry přilehlé dálnice.

„Vrků!“ Zakřičel jiný holub střemhlav padající z výšky na dálnici.

„Né!“ Pozdě. Padající holub dopadl na přední sklo kolem projíždějícího nákladního vozidla. Kosti praskaly, orgány, peří létaly vzduchem. Malá zkrvavená hlavička dopadla ke krajnici vozovky.

„Fí, p-proč, proč si to udělal?“ Vyvrkával v pláči holub.

Z kraje nedalekého panelového bloku vylétala malá skupinka ptáků. Holuby. Pomalým, smutným letem přistávali jeden po druhém na zvukovou bariéru poblíž plačícího holuba. Ten, když si uvědomil, že má kolem sebe publikum, ještě hlasitěji naříkal. Holuby čekaly. Srdcervoucí nářek se rozléhal mezi panelovými monstry. Později, světlejší o mnoho větší holub se napřímil, nafoukl svůj krk do abnormální velkosti a pravil:   „Poleťme.“

Roztáhl svá, až do světle modré zbarvená křídla odrazil se a letěl. Neohlížel se. Věděl, že poletí za ním.

Pod ním se rozléhal jejich svět. Plný kvádrů, kostek, střech, silnic, bolesti, utrpení, strachu, nemocí a smrti. Pod ním se rozléhalo velkoměsto. Letěli k velké červené střeše, které dominoval obrovský, desítky metrů vysoký komín. Už z dálky bylo vidno, že se slétávají i další.Všichni letěly na valné shromáždění, jež dnes začalo.

     Naše malá skupinka holubů usedala na střechu, jen velký, světle zbarvený holub letěl až ke komínu. Na kominickém žebříku na pátém stupni seděl starý oškubaný holub.

„Alfo! Poklekni!“ pravil starý pták. Alfa poklekl.

„Jest vykonáno to, co státi předurčeno bylo?“

„Vykonáno.“ Odpověděl klečící pták.

Starý opelichaný se otočil ke komínu, podíval se až na jeho vrch a začal hlasitě odříkávat: „Ó ty! Pekelný, mocný, jenž smrt nám roznášíš ty jenž bolest nám, tvým věrným dáváš, vykonaly jsme pro tebe oběť, tak jak nařizuje zákon. My žádáme tě, abys nás vyslyšel a naše nářky přestaly. Prosíme tě ó mocný, abys nás dnes kouřem pekelným netrýznil.“ Všichni zatajili dech. Bylo ticho. Dlouhé nepřestávající ticho. Všichni hleděly na komín. Do ticha se ozval zvon kostela. Odbíjel. Jednou, dvakrát, nikdo to nemusel počítat. Všichni věděli, kolik hodin právě odbíjí. Osm. Zvon utichl. Čekaly.

Starý opelichaný holub začal cítit jak komín hřeje. Pekelný jícen nebyl uspokojen. Komín začal halit hustý dým.

     „Uleťte pryč Pekelný jícen rozhněván jest.“ Křičel starý.

Všichni jako jeden pták roztáhly svá křídla a letěly pryč. Naše malá skupinka holubů vedená Alfou letěla ke střeše, kde už jedno seskupení holubů odpočívalo. Usedli.

     Ze sedících holubů se vyhrnul jeden větší tmavěji zabarvený, měl pouze jedno oko a kroužek kolem své pravé nohy. Kývavým pohybem kráčel přímo k Alfě.

     „Tady někdo něco zase pořádně zvoral.“ Promluvil černý holub.

     „Nic jsme nezkazily, Omego, Fí položil svůj život, tak jak bylo přikázáno.“ Odvětil.

     „To vidím.“ S ironií na jazyku opáčil černý, hledíc na vzdálený kouřící komín.

     „Vrků.“vzlykala holubice, při vzpomínce na Fí.

Alfa a Omega se začaly hádat. Křičeli vulgarismy jeden přes druhého. Osočovaly druhého z toho či onoho. Posléze se do sebe pustily, peří lítalo na všechny strany. Do toho vrkali ostatní ptáci, aby podpořili tu či onu stranu. Až na ubohou plačící holubici, která vrkala z nářků.

„Letím tam.“ Promluvila tiše holubice. Nikdo však ji v shonu událostí nevnímal.

„Letím tam!“ Zakřičela.

     Pár holubů se otočilo na ni. Zjistili, že rvačka je mnohem zábavnější a nevěnovaly ji sebemenší pozornost.

     Holubice se napřímila, roztáhla svá šedá křídla, nafoukla vakuolu a zplna hrdla zakřičela na ptactvo: „Letím tam, dolů do jícnu a vyříkám si to tam se samotným Ďáblem bude-li třeba!“ Všichni na ni pohlédli.

     „Ty bláhová.“ řekl, holub kulhajíc k ní. „Pohleď, co mi Temný kouř na mé noze způsobil.“ Zvedl malý pahýlek. „Je to trest za to, že jsem byl bláhový, že jsem nerespektoval ďábelský jícen a přes jeho puch sem na střeše rudé sedával. I ty zaplatíš za svoje slova.“

     „Já…“ snažila se najít nějakou kloudnou odpověď. „Já… Mě na tom nezáleží, letím tam a zničím ho.“ Odpověděla.

     Holubům trvá dlouho, než něco kloudného vymyslí, či jim něco dojde nebo, když chtějí učinit závažné rozhodnutí.

     „Letím s tebou.“ Odpověděla Alfa i Omega zároveň. Pohlédli na sebe. Podívaly se na své svěřence.

     „Drazí.“ začala Alfa. „Dnes mne již nemusíte poslouchat, vzdávám se svého velení, neb je možnost že uhynu.“

     „Hej.“ Mluvila Omega „Já už jako váš kápo nebudu, věděj? Já se jdu pomordovat s tím Satanášem kouřovým.“

     „Letím tam,“ ukázala Alfa na komín, „ Abych po boku věrných bojoval s temnými silami. Vím, že se už nevrátím, leč ten kdo po mém boku půjde, ten v slávě nadzemské zapomenut nebude.“

     „Hej a koho by napadlo se mnou letět a letí taky.“ Informoval své svěřence Omega.

     „Leť, a veď nás.“ Pošeptal Alfa malé holubici. Ta roztáhla svá malá šedá křidélka a letěla. Za ní se bok po boku rozletěly Alfa a Omega a za nimi, protože holubům skutečně vše dochází relativně pomalu, letělo hejno spojené z dvou nepřátelských skupin. „Je to jen pár kmitnutí křídly ptáka, ale velký let pro ptactvo.“

     Samozřejmě všichni tragicky zahynuly. Komín se pod nátlakem ptáků ucpal a vyplivl ubohá rozlámaná, zpola upečená zvířata na zem. Malá holubice ještě žila. Hleděla s polámanými křídly ze země na obrovský komín, který po ptačím incidentu přestal kouřit. „Dokonáno jest.“ Byly to její poslední slova.

Malou holubici zvedl mladík. Básník a spisovatel. Pohladil ji po šedých křídlech.

A pomalým, ponurým patosem řekl: „Kdysi jsem se domníval, že za rozbřesku jarních jiter ptáci vítají zpěvem příchod slunce a světa. Dneska vím, že těch několik jitřních minut křičí hrůzou ze světa.“