Dva světy

Sebastián procházel ztemnělou alejí mohutných stromů. Listy v korunách šeptali tajemná  vyznání vládnoucí noci. Město spalo a všude panoval klid. Zdálo by se, že opozdilec je poslední živou duší, která ještě zůstala vzhůru. Přesto se za stromy něco hýbalo. Vysoký chlapec se stal jediným svědkem děsivé scény. Na chladné zemi se rýsovalo jako inkoustová skvrna bezvládné ženské tělo. Nad obětí se skláněla temná postava. Sebastián se rozběhl pryč. Přál si být co nejdál od strašného místa. V běhu zakopl. Vyrušený útočník se vztyčil štíhlý a strašlivý ve své výšce. Něco na něm Sebastiána přímo magicky přitahovalo. Ústa toho muže byla potřísněna něčím tmavým, zvláštní lepkavou tekutinou. Zíral na Sebastiána, který zatím těžce oddychoval. V následující vteřině se oba dali do Rychlého běhu. Sebastiánovi připadalo jako celá věčnost, než se s úlevou ukryl v temném průchodu, zatímco ten tajemný muž pokračoval spoře osvětlenou ulicí.

Prošel halou tak rychle, že za ním dlouhý plášť z černé kůže jen vlál. Práskl za sebou dveřmi pracovny. Obrazy po celém domě se zachvěly, jakoby strachem o svá místa na stěnách. Jak je možné,že mu ten člověk unikl! Popadl broušený popelník – němého svědka svého hněvu – a mrštil jím o zeď.

Po společné večeři se všichni shromáždili ve velké síni. Byli zde všichni, celý rod.  Kalichandros, pán domu a jejich vůdce probíral poslední události ve společenství. Došlo i na jeho vlastní selhání.

„Adriano!“ zahřímal jako by to byla právě ona, kdo mu přichystal takové ponížení. Dívka pohodlně zabořená ve velkém starožitném křesle k němu otočila dokonalou hlavu. Lesklé černé vlasy jí rámovaly bledý obličej.

„Najdeš toho kluka, a zabiješ ho.“ Adriana nevzrušeně přikývla. Dala tím najevo, že rozumí. Později to odpoledne, právě se chystala k plnění svěřeného úkolu, navštívila Adrianu její nevlastní matka, Kalichandrova manželka. Mile se na sedmnáctiletou Adrianu usmála.

„Neměj mu to za zlé, víš jaký je.“

„Jo, moc dobře vím, co dokáže.“ Odpovědka bez známek lítosti. „Ale teď musím, mám práci. Jak jistě víš.“ Adriana si neodpustila výtku. Oblíkla si černé kožené kalhoty a oblíbenou, krvavě rudou košili. Posadila se k velkému zrcadlu a zamyšleně si rozčesávala havraní vlasy. Nechápala otcovu posedlost lidskou krví. Záliba ostatních příbuzných jí odpuzovala a Adriana ji nehodlala nadále tolerovat. Ve skutečnosti nemuseli vraždit. Ne proto  co byli. Její otec, zrůda, která se nazývala pravým upírem, se vyžívala ve vraždění nevinných obětí. Adrianina matka zemřela, když byly dívence jen tři roky. Nikdy nezatoužila po lidské krvi, nikdy si nežádala lidských obětí.

Adriana s hlubokým vzdechem odložila hřeben a vstala od toaletního stolku. Do setmění nezbývalo mnoho času. Dívka vyndala z první zásuvky těžký starožitný klíč. Klíč byl od otcovi pracovny. Adriana vybrala z nezamčené skříňky lesklou černou zbraň. Dnešní noci měla nepohodlného svědka sledovat a nechat ho nepozorovaně zmizet.

Sebastián vyšel z domovních dveří v dobré náladě. Cestou do klubu se na kolemjdoucí usmíval a vůbec nepostřehl, že je sledován. Svižně kráčel večerní tmou. Na rohu ulice odbočil doprava. Adriana, překvapena náhlou změnou směru na okamžik zastavila. Co teď? Svou oběť ztratila z očí. Pokračovala dál hlavní ulicí. Nemělo cenu zaplétat se do změti uliček. Adriana zvolnila krok. Rozhodla se využít volného večera, který jí tak náhle spadl do klína. Ponořená ve vlastních myšlenkách se loudala matně osvětlenými ulicemi. Ze zamyšlení ji vytrhl prudký náraz.

„Hm…promiň“ zamumlal ten kluk zmateně.

„Ahoj“ usmála se Adriana příjemně překvapena náhlým zvratem. Situace se vyvíjela lépe, než se zdálo v úvodu večera. Ráda přijala pozvání do nedaleké kavárny.

Sebastián seděl u malého stolečku s krásnou černovlasou dívkou. Přesto, že záhadnou Adrianu poznal teprve před desítkami minut, cítil, že se zamiloval. Byl zmatený. Na protější židli sedělo ztělesnění klučicích snů. Adrianiny havraní vlasy se leskly v tlumeném světle, porcelánová pleť působila téměř průhledně, plné rty se pyšnily barvou zralých malin. Adriana se usmála. Plná ústa odhalila dvě řady bílých zubů. Její upřímný smích zářil z velkých černých očí. Cítila se ve společnosti nesmělého chlapce moc dobře. A přesto ho měla zabít. Adriana věděla, že teď už to nedokáže.

Adriana se pomalu probouzela v široké posteli s nebesy. Zabořila hlavu do sněhobílých polštářů Během uplynulých týdnů strávila každou volnou chvilku se Sebastiánem. Za pár hodin se měli opět sejít. Adriana cítila lehkou nervozitu. Nevěděla přesně co k hezkému chlapci cítí. Ale chtěla aby to pokračovalo. Do soumraku zbývaly asi dvě hodiny. Adriana vstala z postele. V koupelně si připravila horkou lázeň. Dnes spolu poprvé zůstanou o samotě. Dívka se ponořila do voňavé vody a půl hodiny relaxovala.

Sebastiánova nervozita krátce před šestou dosáhla vrcholu. Rodiče odjeli a tak měl byt pro sebe. Potěšilo ho, že Adriana přijala pozvání na dnešní večer. Vše muselo být perfektní. Večeře voněla v kuchyni, celý byt zalévalo něžné světlo svíček. Sebastián se nemohl rozhodnou co na sebe. Volil mezi červenou košilí a oblíbeným bílým tričkem. Nakonec zvolil rudou košili a světle modré džíny. Usadil se v obýváku na gauč. Přehodil si nohu přes nohu, kotník opřený o koleno pravé nohy. Neklidně poklepával chodidlem. Začal přecházet po pokoji.

Osušila se a zabalila bílé tělo do sametových osušek. Posadila se k toaletnímu stolku a rozčesávala si vlhké vlasy. Adriana se umně nalíčila a oblékla si bílé letní šaty.

Když zazvonila u Sebastiánových dveří chvěly se jí ruce. Sebastián otevřel s ovladačem v ruce. Usmál se a pozval rozechvělou dívku dál. Adriana vešla do tmavé předsíně a jemně chlapce políbila na rty. V bytě tiše hrála hudba. Adriana ho následovala do jídelny. V místnosti vládlo dusné přítmí. Na prostřeném stole hořely svíčky. Vedle Adrianina talíře ležela na stole jediná bílá růže. Během večeře z hezkého děvčete nervozita spadla úplně. Vesele štěbetala a skákala Sebastiánovi do řeči.

Po večeři začal Sebastián nerozhodně sklízet použité talíře. Bylo mu jasné co krásné děvče čekává. Vytoužený okamžik nastal. Jenže si teď nebyl jistý sám sebou. Náhle jako nezávislý pozorovatel viděl svou černovlasou lásku jak zcela uvolněně a s úsměvem bere z ruky nádobí docela pohlednému klukovi. Adriana ho jemně políbila a pak se nekonečně pomalu začaly svlékat. Díval se, jak ho dívky bere za roku a odvádí ho pryč. „No moment! Kam ho to vedeš?“ Chtělo se mu křičet.

„Kam mě to vedeš, miláčku?“ slyšel se promluvit. Bytem zazněl zvonivým smíchem trpělivé krásky.

Adriana se spokojeně protáhla v milencově náruči. Cvrnkla Sebastiána do nosu. Kluk z polospánku něco zamumlal a zakřenil se. Chraplavě své lásce popřál dobré ráno. Pohled na budík ho přesvědčil, že už není důvod spěchat. Než aby přišel do školy pozdě, to raději nepůjde vůbec. Budou se dnes celý den věnovat své rozkvétající lásce. Téměř celý den strávili s Adrianou v rozlehlém sídle jejího otce. Teprve za soumraku svolila k romantické procházce. Šli ruku v ruce pod rozkvetlými stromy. Ani jeden si zdánlivě neuvědomoval, že se úplně setmělo. Náhle se proti zamilované dvojici zjevila temná postava. Sebastián  si s děsivou jistotou uvědomil, že toho muže už jednou spatřil. Když nezvaného společníka viděl poprvé byl celý od krve a skláněl se nad mrtvolou. V jeho nevinu by nebylo snadné uvěřit.

„Adriano!“ promluvila postava ze tmy hlasem stejně temným jako jeho minulost. „Co tady děláš s tím … člověkem?“

„Tati…“ dívky začala něco vysvětlovat ale Sebastián neposlouchal. Tati? Tohle úžasné stvoření má otce netvora? Sebastiánovo srdce hrozilo vyskočit z hrudi. Ti dva se o něčem vášnivě dohadovali podivným hrdelním jazykem. Ale co se to děje? Muž sáhl pod dlouhý plášť z černé kůže a vytáhl zbraň. Černá lesklá hlaveň mířila přímo na Sebastianovu hruď. Chlapec nevěřícně valil oči. Několik vteřin si mlčky koukali do očí. Sebastián se podíval do temného tunelu úzké hlavně a vtom vyšel výstřih. Později nebyl schopen si vzpomenout, jak se události příštích okamžiků sehrály. Adriana hlasitě vykřikla a Sebastián zavřel oči. Vůbec to nebylo jako v televizi. Výstřel, ohlušující rána, chlapce málem připravil o rozum. Následoval tupý zvuk nárazu.Ve skutečnosti vůbec necítil bolest. Necítil vůbec nic. Otevřel oči právě ve chvíli, kdy se mu bezvládné Adrianino tělo zhroutilo do náruče.

Ve tváři útočníka se zračilo překvapení, snad i strach či smutek. Pak už Sebastián viděl jen záblesk černého pláště mizející ve tmě. Zoufale svíral zraněnou dívku, objímal ji, líbal a ujišťoval, že všechno bude v pořádku. Ale nebylo.

Dlouho objímal Adrianino chladnoucí tělo a nechápal. Proč ho také nezabil? Proč? Ptal se sám sebe a pak pochopil. Žije aby se pomstil.