Zoubek

Zoubek

Jednoho dne ráno,

když hezká dívka vstala,

rozběhla se k zrcadlu

a tiše se zeptala

Pověz ty mi prosím,

proč nejsem jak Popelka,

proč mám svoje tvářičky,

tak říkajíc oteklá.

Zrcadlo se zamyslelo,

neb odpověď hledalo,

pak však celkem bez rozmyslu,

odvážně se zeptalo.

Není krása, co ti schází

na líci, leč v rubu?

Koukni rychle do pusinky,

zeptáme se zubů.

Všechny stojí pěkně v řadě,

jak vojáci v poli,

přesto támhle, někde v zadu

jeden zoubek bolí.

Myslím, že by právě tebe,

vidět měla paní,

jež si právě takovéhle,

odepíše z daní.

A tak záhy v rychlém spěchu

bez bázně a zášti,

navštívíme ordinaci

paní v bílém plášti.

Na křeslo se posadíme,

rozhled máme skvělý,

přesto trošku zatrne nám,

když nástroje jsme zřeli.

Když však budem opět krásní

a bolest bude záhy pryč

zavřem oči a té paní

dáme od své pusy klíč.

Bere kleště, chvíle ticha

tají se dech, už nedýchám

a pak přijde náhlý sten

zoubek letí, kam?No ven.

Slzičky se po tvářičce,

ženou jako divé,

já však vím, že tvář zas¨bude

krásná, jako dříve

Po chvilince odhodlání,

z toho křesla vstanu,

a odcházím, jak? No, přec hrdě,

přesto, hledám mámu.

Nic mne lépe neutěší,

nežli její láska,

Popelka se proměnila

je z ní Zlatovláska.

Já vím, je to pohádka, jiná,

ale mně to nevadí,

já jsem maminčina.

J