. . . Ztracený. . .

Každý z nás  zažil den, na který by nejraději zapomněl. Tedy, alespoň já se domnívám, že to tak je. Neboť se s tím nejen já skoro každý den setkávám. Chodí kolem mě lidi, kterým po tváři stékají slzy, nebo jen jejich oči prozrazují smutek. Někdy je ale i holá skutečnost, že za vodopády kapek a pohledy baseta se snaží skrýt mí blízcí, přátelé a kamarádi. Moje rodina nebo jen známá osoba. Málokdo se dokáže vžít do jejich kůže, prožívat s nimi jejich pocity, emoce a úzkost, ale jsou mezi námi tací, kteří jsou opravdu anděly na správném místě. Ale jsou opravdu všude a vždy?

  Je to pravda, že pokaždé, když člověk potřebuje oporu a porozumění, se objeví někdo, komu se vypláčete na rameni? Který vás pohladí a pošle balíček s úsměvem? Proč se nám někdy zdá, že na nás andělé zapomněli. . .Pověste mi někdo, prosím, že to není pravda, že není skutečnost, že se andělé mohou mýlit a jít za jinou osobou, nebo jen o dům dál. . .Řekněte mi, že každý z nás má svého opatrovníka. Prosím, přesvědčete moji dušičku, která nemá s nebeskými posly moc zkušeností, o tom, že on tu opravdu je. Ten, co nás podrží a když se nám křídla zlomí, tak nám přispěchá na pomoc a podá nám ty svoje.

Stačí jen ležet, dýchat a přemýšlet o ničem a on, on přijde. Jak to vím? Jak o tom můžu tak hovořit? Asi možná proto, že jsem to už zažila. Možná. Sama nevím. Sama nevím, kde se mi schovala ta malá, ale tajemná pravda. Třeba si ji na křídlech odnesl můj anděl. A nebo třeba ten váš. Třeba.

  Ale ano, kdyby si skrytou pravdu odnesl váš anděl místo mého, vysvětlilo by to dnešní situaci. Pak bych věděla, proč dnes za mnou  můj Krásný nepřišel. Zabloudil. Zabloudil mezi vysokými stromy pomluv, horami lží, loukami štěstí. . .nebo se mohl jít projít do sadů vášní a lásky. Ba se mohl prolétnou po obloze plné neštěstí a porozumění. A tam, v té černé obloze neštěstí on ztratil cestu. Cestu  za mnou. Já tu plakala na suché zemi, zemi, kde se rodí a zmírá život, kde lidé žijí svůj svět. . .a on, on neslyšel můj křik, neslyšel moje výzvy, neviděl moje světlice. Nic z toho neregistroval, procházel se sady. . . Zapomněl na mě, myslel si, že je mi dobře. . .A to vše, protože mi ho někdo ukradl! Nebo to bylo jen pouhá náhoda? Ne ,život není jen náhoda. Snad. Doufám. Byla by to hloupá náhoda, kdyby se mi navždy ztratil anděl. Kdo by mě pak přenesl přes potok maturity, přeskočil se mnou řeku manželství, prolétl mořem práce, proplul se mnou oceánem plném dětí  a letěl se mnou okolo světa s knihami a přáteli. Kdo? Nemůže mě tu přeci nechat samotnou! To přeci nejde! Ale nemůžeme přeci svým andělům poroučet. To ne, to se nesmí.

  Kde asi bloudí . . . Je noc, tma a on je sám. . .a já nevím nač myslet, kam hledět. . . třeba jen do toho světla v dáli. Tam vzadu, za domy. Nikdo si ho na ulici z lidí nevšiml, asi se mi zdá. Ale ne, to se mi přeci nemůže . . vždyť ono míří ke mně. Jaký se mě to mocní pocit. Cítím teplo, jakoby ze mě něco odcházelo a jiného naopak přicházelo. Nevím ani kde jsem, ale přesto vnímám prostor. Světlo stále více září. Vstoupilo k nám a ve chvíli, kdy se jeho lesk dotkl našich oken, rozplynulo se, ale já, já cítila klid a pohodu v duši i na srdci.

  Nezapomněl. Nezabloudil! Našel si mě!! Anděl přeci nemůže žít bez svého druha. Stejně jako my nemůžeme žít bez našich opatrovníků. Může to být kdokoli. Nebo také cokoli. Ale když je to daleko od vás, cítíte to. Slábnete za něj, stejně tak, jako on slábne za vás. Proto, nechte anděly létat, nechytejte je. Oni si vás najdou sami. Už jako malincí si najdou vaše miminkovské tělíčko. Rostou s vámi, vyvíjejí se s vámi. A jejím úkolem je vás provést životem a chránit vás. Provázet vás od kouta školy do místnosti rodiny a práce. Stejně tak vy musíte myslet na toho, kdo je nad vámi, vedle vás a ve vás. Stačí pomyslet a on i vy budete šťastní. . .