Touha

„Zkoušel jsem prostoupit zdí. Zkoušel jsem ji přeskočit i přeplavat. Nic! Prostě to nejde“, řekl pan Tmavošedý ze svého invalidního vozíku.

„Nechápu, proč kuřatům hned po narození nesvazujou nohy, aby se nemohli hejbat. Maso je prej pak lepší, alespoň to psali v tom zářivým časáku, co maj v tom velkým obchodu. .. Kuřata jsou žrádlo!“ doplnil ho pan Baňatý..

..

„Co to jsou asi za lidi, támhleti klauni“, pomyslil si chlapec, asi tak 8. letý, který seděl na malé lavičce, která byla na protější straně silnice. „ Jsou tak milí, už se baví tak dlouho a pořád si mají o čem povídat. Jsou to asi dobří kamarádi.“, a pustil se do svačiny, kterou zapomněl sníst ve škole. (Byl to chleba s medem).

..

„Jo jo, to víte, že jsem zkoušel i meditace .. Prý, že mě to postaví na nohy. Nic! Jen mě to stálo hrozný peníze .. Alespoň si neopotřebuji nohy, zvládám všechno stejně dobře, dokonce i lépe, než vy .. vy chodci. Jsem zcela sobjestačný…Ha!“, rozvinul konverzaci pak Tmavošedý.

(Během vyprávění se snažil dosáhnout na zem, kde byla pětikoruna, kterou tady někdo vytratil z podvedené kapsy).

„Sme si teď s manželkou koupili velký balení nějakejch čípsů, nebo…oni to nejsou čipsi – jako brambůrky, ale jakýsi narudlý postavičky ve tvaru indiánů, medvědů .. Mája, teda moje manželka, tam prý našla i napodobeninu našeho prezidenta, teda jako Klause. Ale proč to říkám..jak to člověk jí, tak se mu pak dělaj takový vrstvy na prstech, že to musíte zcucávat…Moc si s Májou užijeme. Hlavně česnekový jsou dobrý“, dodal p. Baňatý a snažil se si zakasat tričko nápisem „Blue Europa!“ do kalhot.

..

„Vypadají spíše jako pohádkoví dědečkové. Tak rád bych jim řekl svá přání - mít hodně kamarádu a bráchu“, napadlo toho malé hošíka na té postarší lavičce se starými umysli.

(Dojedl, med mu stékal po tváři – když to zjistil, začal se horlivě utírat kapesníkem).

..

„No a to si dokonce někdo myslí, že jsme závislí na okolí. Hovno! Kola nám dávaj novej rozměr, něco jako když člověk přestal chodit pěšky a začal používat auto. Primář mi tenkrát řekl, že to je něco jako Boží zásah se snahou pozdvihnou moje tělo na vyšší stupeň. Kdo dnes chodí pěšky? - máte s tím různý trable, nestíháte a tak.…Říkám vám, že My jsme budoucnost!“, odpověděl pan Tmavošedý a snažil se přitom urovnat své dolní končetiny do lidské podoby.

(Přemýšlel při tom o pocitech - miloval dřív hlazeni po stehnech až…až do úrodnějších nížin…úrodných dříve, dnes? Dnes jen období ledu a zmaru)

„Člověče žrádlo to je slast .. To je naše, teda moje a Májy, jediná radost, kterou nám, doufám, už neskazej ty idioti politici, nebo idiotská Evropská unie…pořád někde šulej a na jídlo nemaj ani čas…Lepší se o ně nestarat. Kdo ví, co by jsme z toho mohli mít“..dořekl p. Šedohnědý a bojácně si uhladil, (nebo pohladil?) hlavu a její zbytky mladí.

..

„Třeba by se se mnou taky chtěli bavilt. To by bylo krásny! Všechno bych jim řekl: co sem dostal k Vánocům, kdo mě ve škole zlobí, jak se na mě ta holka v lavici v předu uprostřed usmívá, jak před naším domem každý ráno štěká šedočernej pes s bílou skrvkou na hlavě, jak jsem si schoval pod postel to auto, co se samo rozbilo. Taky bych se zeptal, co je na konci světa, jak to, že ten pán, co jsem ho včera viděl, byl černý, proč nemůže být pořád jen den, proč musíme pořád jíst, proč nemůžu mít doma zvíře a kdy vyrostu“, pomyslel si ten klučina v modrých tepláčkách s nápisem „Time“..

..

„Takže abych to shrnul, já jsem šťastný. Opravdicky!“, dokončil svoje myšlenky pan Tmavošedý - člověk z vyššího vývojového stupně.

„Kdo se pořádně nají, nemusí nic řešit“..přisvědčil p. Šedohnědý - pravý konzument.

..

„Kdo má takový štěstí a potká dva kouzelný dědečky najednou?. Musím za nimi jít, ale nenaštvou se? Jsou to přece kouzelní dědečkové, ty jsou pořád hodní, třeba mi dají i bonbon! Třeba mě i naučí vidět Velký vůz“, rozvinul svou fantazii ten lavičkový chlapec.

..

.

..

Konečně ti dva muži, kteří jsou bezesporu protřelí životem, sklopili oči, kterými si navzájem během celé diskuse koukali z očí do očí (šedých, velkých a modrých, malých). Na znamení rozloučení kývli hlavou a měli se k odchodu.

V tu chvíli .. Však .. Z ničeho nic .. Jako by jen tak .. Se zvedl ten modrý klučina, pohodil hlavou, usmál se a vstoupil na silnici, aby došel k těm dvoum mužům (asi).

Nabouralo ho auto, které hned ujelo. Vyletěl nahoru. Pohodil hlavou. A hned se zas střemhlav vrátil k zemi, která ho s asfaltově mateřskou láskou přijala.

..

„Co dělat? Jsem přece invalida, zachraň ho!“

„Mám hlad, odtáhni ho ty, sobče!“

„Máš sílu za tři, dělej idiote!!“

„Polib mi prdel! Dojeď pro záchranu, když na to nemáš žaludek! No tak dělej! Idiote!!!“

„Co já? Idiote! Ty ho vem a dones do nemocnice, kdyby si nekecal, tak už tam mohl bejt. Idiote!“

„No tak sakra dělej!“

´Sakra, dělej ty!“

„Idiote!“

„Idiote!“

„To seš člověk? Pěkná svině seš!. Idiote!“

„Vyliž si idiote!“

„Já tady vůbec nemusím bejt, tak dělej idiote!“

„Já taky, já taky, já taky .. můžu klidně jít ty bezcitnej idiote!!!“

…

…Oba dva spolu chodili na základní školu, sedávali u zadního okna (bylo tam vidět, jak si kluci a holky hrajou). Teď si odešel každý sám domů - místa, kde i ve dne mohou svitit žárovky.

..

Tma se rozhostila nad chlapcem.

Tma se rozhostila i nad lavičkou a rohem.

Tma zasáhla i ostatní..Tma prostě byla. Byla jako poslední nadechnutí. Poslední jarní naděje, .. Naděje? .., nebo Touha?…. .

…

..

.